Mýtus výchovy

Jako rodič se nejspíš neubráníte pýše na své bystré, tvořivé a ohleduplné dítě. A pravděpodobně jste milující a přijímající matka či otec, dobře se orientujete v příručkách o výchově a stále se snažíte dělat to nejlepší. Jenže – jakkoli to může znít neuvěřitelně – vaše rodičovské dovednosti nemají s osobností vašeho dítěte téměř nic společného.

Jak je tedy možné, že jsme všichni tak přesvědčeni, že rodiče formují charakter svých dětí? A pokud rodiče skutečně nehrají hlavní roli – kdo tedy rozhoduje o tom, jací z dětí vyrostou lidé?

To jsou jen některé z otázek, na které tato kniha odpovídá. Dozvíte se také, jaké výhody a nevýhody má vychovávat dítě bok po boku se šimpanzem, co se stalo, když se po životě stráveném odděleně setkala dvě jednovaječná dvojčata, a jak dopadl chlapec, kterého vychovávali jako dívku.

Kdy jste se naposledy zamysleli nad tím, jak jste se stali tím inteligentním a okouzlujícím člověkem, kterým jste dnes? Možná vás napadly vaše geny, nebo způsob, jakým jste byli vychováváni. Většina z nás se však přiklání spíše k druhému – k tomu, čemu autorka říká „předpoklad výchovy“.

Lidé mají tendenci věřit, že rodiče hrají klíčovou roli v tom, jak se jejich děti vyvíjejí. Po desetiletí se považovalo za samozřejmé, že osobnost dítěte je výsledkem dvou faktorů: vrozených dispozic (genů) a výchovy (toho, jak se k dítěti chovají rodiče). Víra, že výchova formuje charakter dítěte, je v naší kultuře zakořeněná tak hluboko, že ji seriózní sociologové ani psychologové dlouho vůbec nezpochybňovali.

Jak však uvidíte, důkazy, které vývojoví psychologové shromáždili na podporu tohoto předpokladu, byly od počátku zatížené zkreslením. „Předpoklad výchovy“ je ve skutečnosti obrovský kulturní mýtus.

Prostředí dítěte totiž zdaleka není jen to, jak se k němu chovají rodiče. Zamyslete se nad všemi důležitými lidmi v životě dítěte mimo rodinu: kamarádi, vrstevníci, oblíbený učitel nebo autoritativní trenér fotbalu. V tomto ohledu rodiče rozhodně nejsou jediným vlivným faktorem v životě dítěte.

A i když výzkum někdy odhalí souvislost mezi určitým rysem dítěte a způsobem výchovy, bývají tyto výsledky nespolehlivé. Vědci totiž nemohou kvůli výzkumu jednoduše odebrat 500 dětí jejich rodičům a náhodně je rozdělit do různých rodin. Místo toho se musí spokojit s hledáním přirozeně se vyskytujících korelací – například mezi plachostí dítěte a tím, jak často je trestáno.

Při takovém postupu však zůstávají stranou jiné vlivy v prostředí dítěte, třeba šikana, a je velmi obtížné najít více nezávislých studií, které by ukazovaly stejnou korelaci.

Pokud jste vyrůstali se sourozenci, nejspíš jste v určité chvíli měli pocit, že jste úplně jiní než oni – a později jste si zase všimli, že přece jen sdílíte určité podobnosti. Není to nijak překvapivé. Proč? Protože osobnost je do značné míry ovlivněna geny.

Stačí se podívat na jednovaječná dvojčata. Řada studií ukázala, že i když jsou po narození rozdělena a vyrůstají v naprosto odlišných rodinách, často si zachovávají pozoruhodně podobné rysy.

Vezměme si například dva muže jménem Jim, jeden z párů zkoumaných v proslulé Minnesota Twin Family Study, kterou mezi lety 1979 a 1999 vedl behaviorální genetik Thomas Bouchard. Dvojčata byla geneticky totožná, ale vyrůstala v velmi rozdílných prostředích. Když se však v dospělosti setkala, ukázalo se, že si oba koušou nehty, věnují se truhlařině, řídí stejný typ auta a dokonce mají v oblibě stejné značky piva a cigaret. A nejen to – oba své syny pojmenovali „James Alan“ a „James Allan“.

Zvláštní shoda okolností? Spíše silný důkaz, že geny skutečně ovlivňují náš vývoj.

Příběh ale pokračuje: podobnosti mezi dvojčaty se objevují bez ohledu na to, zda vyrůstala společně, nebo odděleně. Podle této logiky by tedy dvojčata vychovávaná v jedné rodině měla být prakticky k nerozeznání. Jenže nejsou.

Ve skutečnosti společná domácnost žádné další podobnosti nevytváří. Podobnost dvojčat je dána téměř výhradně jejich genetickou výbavou, nikoli výchovou. Například tatáž minnesotská studie zkoumala osobnostní rysy jednovaječných dvojčat, která vyrůstala ve stejné rodině. Hodnotila mimo jiné míru plachosti, svědomitosti či přívětivosti a zjistila, že shoda těchto rysů činila zhruba 50 procent. Statisticky vzato tedy nebyla větší než u dvojčat, která vyrůstala odděleně.

Z toho lze vyvodit, že rodiče mají nad tím, jací z jejich dětí vyrostou lidé, jen omezenou kontrolu. Přesto se tomu těžko věří, protože v každodenním životě je zjevné, že chování dětí rodiče ovlivňují. Tuto zdánlivou nesrovnalost si vysvětlíme v následující kapitole.