Myslet moudře

Všichni jsme tak trochu čtenáři myšlenek. Každý z nás má schopnost odhalovat touhy, přání, myšlenky a pocity druhých. I když si možná myslíte, že porozumět ostatním – zejména přátelům a rodině – není nijak těžké, ve skutečnosti se při „čtení“ druhých často mýlíme.

Kniha Mindwise ukazuje překvapivou šíři běžných chyb, kterých se při snaze porozumět druhým dopouštíme. Odhaluje fascinující důvody, proč k těmto nedorozuměním dochází – včetně stereotypů, které si neseme v hlavě a které zásadně ovlivňují naše životy, dokonce i jejich délku.

Abychom se stali efektivnějšími a přesnějšími „čtenáři myšlenek“, je nutné nejprve lépe porozumět vlastní mysli. Učit se, jak funguje naše vlastní myšlení, zvyšuje naši schopnost být trpělivější v diskusích a v interakcích s ostatními a pomáhá nám vidět, že i když jsme přesvědčeni o své pravdě, nemusíme mít vždy pravdu.

V tomto shrnutí se také dozvíte, proč je výhodné mít pozitivní postoj ke stárnutí, proč není zakopnutí na veřejnosti tak trapné, jak se vám zdá, a jak může mluvení se svým autem ztížit rozhodnutí ho prodat.

Jste si jistí, že víte, co si váš partner pomyslí, když vás uvidí se zamračeným výrazem? Možná máte pocit, že to víte, ale ve skutečnosti jen hádáte. Ale alespoň máte jasno ve vlastních myšlenkách, že? Ani to není pravda.

Bohužel nemáme přístup ani k většině mentálních procesů, které utvářejí naše vlastní chování. I když se domníváme, že se dobře známe, jsme si vědomi jen „konečného produktu“ svých myšlenek. Většina mentálních procesů probíhá nevědomě, mimo naši přímou kontrolu.

Mysl funguje na základě asociací: dvě myšlenky nebo dva podněty, které spolu byly v minulosti spojeny, mohou vzájemně vyvolávat reakce. Například: ukážete‑li člověku slovo „já“ a poté ho požádáte, aby doplnil poslední dvě písmena ve slově „dob_ _“, častěji napíše „dobře“ než „doby“. Proč? Protože si „já“ spojuje s „dobře“.

Právě kvůli takovým asociacím si o sobě můžeme vytvářet zkreslený obraz. Spojení mezi „já“ a „dobře“ může působit logicky, pokud věříte, že jste dobrý člověk; ve skutečnosti ale jen váš mozek automaticky propojuje tato dvě slova.

Protože nemáme k vlastním myšlenkovým procesům plný přístup, vytváříme si příběhy, abychom svému chování dodali smysl. V jedné studii ukázali účastníkům fotografie dvou různých lidí a požádali je, aby vybrali toho, kterého považují za atraktivnějšího. Později těm samým lidem předložili jednu fotografii a požádali je, aby vysvětlili, proč si vybrali právě tuto. Ve skutečnosti ale nedostali snímek, který původně zvolili, nýbrž ten druhý – s „méně atraktivním“ člověkem.

Překvapivě si jen 27 procent účastníků všimlo, že fotografie, kterou dostali, není ta, pro kterou se rozhodli. A co víc: ti, kteří si záměny nevšimli, dokázali velmi přesvědčivě vysvětlit, proč si údajně vybrali právě tento snímek.

Lidé tedy vysvětlují vlastní chování podobně, jako se snaží číst myšlenky druhých: pozorují vnější projevy a pak k nim dodatečně hledají vhodné vysvětlení.

Jak jsme viděli, ve skutečnosti přesně nevíme, co se odehrává ani v naší vlastní mysli. Jakou tedy máme šanci pochopit myšlení ostatních? Ukazuje se, že jen velmi malou.

Například je velmi těžké vědět, co si o vás druzí skutečně myslí. Nejsme sice úplně slepí k vlastní pověsti – poměrně dobře dokážeme odhadnout, zda nám skupina lidí jako celek spíše fandí, nebo ne. Pokud pracujete v kanceláři, obvykle poznáte, zda vás kolegové jako skupina mají rádi, nebo ne.

Jakmile se ale snažíme zjistit názor konkrétního jednotlivce, jsme v koncích: nedokážeme spolehlivě odhadnout, jak se k nám jeden konkrétní člověk staví. Můžete si být jistí, že jste v kanceláři oblíbení, ale téměř nemožné je říct, zda vás ten kolega z IT opravdu má rád, nebo to jen zdvořile předstírá.

A co lidé, kteří jsou nám nejbližší – partner, sourozenec? Určitě máme větší šanci správně vyčíst jejich myšlenky než myšlenky kolegů či cizinců? Ano, ale ne o mnoho. To nám ovšem nebrání věřit, že právě tyto lidi známe „jako vlastní boty“.

Skutečnost je taková, že dozvědět se o někom víc neznamená, že lépe čteme jeho myšlenky; spíše to vytváří iluzi, že toho schopni jsme.

V jedné studii sledovali účastníci krátké videoklipy lidí, kteří buď lhali, nebo říkali pravdu o tom, že jsou HIV negativní. Úkolem bylo určit, kdo lže. Výsledky ukázaly, že by si účastníci mohli klidně házet mincí: lháře správně odhalili v 52 procentech případů.

Když pak dostali o lidech z videí další doplňující informace, byli si svými odhady mnohem jistější – ale jejich úspěšnost se nijak nezvýšila.