Milion let za jeden den

Po tisíciletí zůstávají základní lidské návyky v podstatě stejné: ráno vstaneme z postele, jdeme na toaletu a umyjeme se. Pak si připravíme snídani, vybereme si oblečení na den a začneme komunikovat s rodinou a přáteli. Později během dne vaříme, společně jíme a pijeme. Když se den chýlí ke konci, vyčistíme si zuby, nastavíme budík a znovu si lehneme do postele.

V tomto shrnutí vás provedeme obyčejným dnem, abyste poznali překvapivou kulturní historii našich každodenních rutin a mnoha zdánlivě bezvýznamných úkonů, jejichž původ lze vystopovat až k dávným předkům. Dozvíte se mimo jiné, proč lze Kellogg’s považovat za šťastnou náhodu, proč máme dobré důvody věřit, že pes byl vždy nejlepším přítelem člověka, a proč mohlo odmítnutí večeře v babylonské době bronzové mít velmi vážné následky.

Je nedělní ráno a je 9:30, když vás budík vytrhne ze spánku. Nejraději byste ještě chvíli zůstali v posteli, ale budík znovu spustí svůj protivný zvuk, a tak se neochotně zvedáte.

Dnes nám hodiny určují rytmus života, samotná snaha měřit čas však sahá až do doby kamenné. Nejstarší známý kalendář na světě je starý asi 30 000 let. Byl nalezen v jeskyni Le Placard v oblasti Dordogne a je vyroben z orlí kosti. Na jeho povrchu jsou vyryty řady zářezů, které zaznamenávají fáze Měsíce od novoluní po úplněk.

Tento poměrně primitivní způsob měření času se nedá srovnávat s tím, co později vyvinuli staří Egypťané. Pomocí slunečních hodin dokázali podle stínu tyče určit přibližnou denní hodinu. V noci pak sledovali a zaznamenávali pohyb tzv. dekánských hvězd, které se objevují nad východním obzorem těsně před svítáním a každý den se posouvají z východu na západ přibližně o jeden stupeň. Díky tomu mohli Egypťané určit nejen den v týdnu, ale i přibližnou noční hodinu.

Vraťme se ale k naší ranní rutině: je 9:45 a po vylézání z postele míříme na toaletu. Jak staré vlastně toalety jsou? I ty sahají až do doby kamenné – jen nevypadaly tak, jak si je představujeme dnes. Městská hygiena v pravěku nebyla nijak zvlášť sofistikovaná. V Çatalhöyüku v dnešním Turecku našli archeologové důkazy, že před 9 500 lety spočívala „sanitace“ v podstatě v hromadění lidských výkalů na dvoře.

Přibližně před 4 500 lety se však v městech harappanské civilizace na území dnešního Pákistánu objevily vyspělé kanalizační systémy. Obyvatelé měli kanalizaci, materiál na utírání, vodu na splachování a dokonce i záchodové mísy.

Když máme zastávku na toaletě za sebou, je čas na snídani. Přesuneme se do kuchyně a podíváme se na historii ranního jídla.

Blíží se desátá hodina a pravděpodobně už začínáte mít hlad. Je čas na snídani! Ale na co máte chuť? Na cereálie, chléb, nebo třeba na bohatou anglickou snídani se šunkou, fazolemi, bramborami a vejcem?

Zatímco si vybíráte své oblíbené ingredience, můžete na chvíli popřemýšlet o jejich dlouhé a pozoruhodné historii. Začněme talířem cereálií. Snídaňové cereálie vznikly v roce 1894, když Will Kellogg vařil pšenici ve snaze vytvořit náhražku chleba. Místo aby z pšenice vzniklo těsto, změnila se v rozvařenou kaši. Kellogg nechtěl pšenici vyhodit, a tak se pokusil vytlačit z ní vodu tím, že ji protlačil velkými válci. K jeho překvapení vznikly nejen jedlé, ale i chutné pšeničné vločky – a zrodily se Kellogg’s Corn Flakes.

Chléb je naopak mnohem starší vynález. Mezi lety 10 000 a 2 000 př. n. l., v období neolitu, už lidé pekli primitivní formy chleba.

A co volské oko na pánvi? I když vejce nejsou v našem jídelníčku tak dlouho jako chléb, nejstarší důkazy o jejich cíleném chovu pocházejí z doby kolem roku 1400 př. n. l. z Egypta. Existují nálezy, které naznačují, že staří Egypťané jedli vejce s chlebem v mnoha podobách, které známe i dnes: smažená, vařená, natvrdo i naměkko.

Když máte snídani za sebou, je čas vrátit se do koupelny na rychlé omytí. Na rozdíl od poměrně přímočaré historie snídaně má lidská hygiena mnohem složitější vývoj.

Ve starověku se Řekové a Římané svou čistotou doslova pyšnili, což dokládají jejich veřejné lázně, otevřené všem. V sedmnáctém století v Evropě však starověká úcta k hygieně utrpěla nešťastný úpadek. Někteří francouzští myslitelé tvrdili, že koupání je zbytečné a že existuje čistší a lepší alternativa: jednoduše nosit lněné prádlo. Tvrdili také, že koupele brání kůži v její práci – podle nich měla pokožka bránit nečistotám ve vstupu do těla tím, že póry „ucpe“ potem.

Naštěstí byla tato teorie v osmnáctém století opuštěna a koupání se opět dostalo do módy. Teď je čas vzít psa na procházku. V další části se zaměříme na historii lidských domácích mazlíčků.