Mateřský jazyk

Když v každodenním životě používáme angličtinu – ať už mluvíme s přítelem, píšeme e‑mail nebo na někoho hartusíme v dopravě – jen málokdy se zastavíme a přemýšlíme o tom, odkud se všechna ta slova, která používáme, vlastně vzala. Každé jednotlivé slovo je přitom součástí podrobné a fascinující historie – historie samotné angličtiny.

Tyto úryvky vás zavedou zpět v čase a budou sledovat původ mnoha slov, která používáme každý den. Cestou se dozvíte i řadu zajímavostí z dějin západní civilizace. Zjistíte například, jaká jména lidé vymýšleli pro věci, které nikdy předtím neviděli, kdo v angličtině vytvořil nejvíce nových slov a která slova mají anglicky mluvící lidé společná se Skandinávci.

Mnoho lidí vám řekne, že dnešní svět je propojenější než kdykoli dřív. To může být pravda, ale neznamená to, že propojenost je něco nového. Jedním ze starobylých dokladů téměř celosvětového spojení je jazyk.

Vezměme si slovo „bratr“. V němčině je to „Bruder“, v sanskrtu „bhrata“ a v perštině „biradar“. Proč jsou si tato slova tak podobná? Touto otázkou se zabýval anglický soudce z 18. století – a jeho pokus na ni odpovědět v podstatě založil obor historické lingvistiky.

Sir William Jones působil v Indii, když se pustil do neobvyklého koníčku: začal se učit sanskrt. Tento jazyk byl už po staletí mrtvý, přesto se dochoval díky kněžím, kteří si nazpaměť předávali určité hymny, zvané Védy. Ačkoli sami kněží významu těchto slov často nerozuměli, dokázali je přesně předávat z generace na generaci.

Když Jones tyto texty studoval, začal si všímat nápadných podobností mezi sanskrtem a evropskými jazyky. Například v latině je „král“ „rex“ a v sanskrtu „rádža“. Sanskrtské slovo pro „břízu“ zní „bhurja“. Jakmile si těchto souvislostí všiml, začal Jones porovnávat se sanskrtem i další jazyky a nacházel stále více důkazů pro rodící se teorii: že široká škála klasických jazyků – perština, latina, keltština, sanskrt, řečtina – má kořeny v jednom společném prajazyce.

Nakonec Jones svou teorii přednesl v Kalkatě. Tato přednáška dala vzniknout zcela novému vědnímu oboru. Evropští učenci začali provádět vlastní výzkumy a nakonec se s Jonesem shodli. Společný prajazyk nazvali indoevropština.

Dovodit existenci indoevropštiny je impozantní úspěch historické lingvistiky. Mluvčí tohoto jazyka žili už v době kamenné (přibližně kolem roku 7000 př. n. l.) a neexistují po nich žádné písemné památky. Přesto se vědcům podařilo na základě společných slov v dceřiných jazycích nabídnout přesvědčivé hypotézy o životě těchto lidí.

Protože jsou slova pro „sníh“ a „chlad“ v těchto jazycích podobná, můžeme usuzovat, že Indoevropané nežili v tropech. Podobně, protože neexistuje žádné společné slovo pro „moře“, je pravděpodobné, že původně žili jako vnitrozemské kmeny. Až když se jejich potomci přestěhovali k pobřeží, vytvořili si pro oceán vlastní, navzájem odlišná slova.

Dnes není nijak neobvyklé zaslechnout anglická slova v jiných evropských jazycích. Nebylo tomu tak ale vždy – historicky byla angličtina spíše hlavním příjemcem cizích slov.

Ve vývoji angličtiny existuje několik klíčových zlomových bodů a prvním z nich byla migrace dvou germánských kmenů – Anglů a Sasů – do Británie. Tyto kmeny opustily své domovy na severu dnešního Německa, poblíž Dánska, a po odchodu Římanů kolem roku 450 n. l. přepluly Severní moře do Británie. Jakmile dorazily, vytlačily Kelty a začaly vytvářet základ anglického jazyka.

Dalším velkým zásahem byla vikinská invaze v roce 850 n. l. Začala, když zhruba 350 vikinských válečných lodí vyplulo ze Skandinávie a vplulo po řece Temži do vnitrozemí. Rozpoutala se bitva, která trvala téměř tři desetiletí, než Angličané situaci v roce 878 n. l. definitivně vyřešili. Poté byla vymezena oblast Británie zvaná Danelaw, která rozdělila zemi mezi jižní Angličany a severní Vikingy.

Toto uspořádání mělo trvalé jazykové důsledky. Angličtina převzala mnoho skandinávských slov a výrazů – například „window“, které pochází ze staroseverského „vindauga“, doslova „oko větru“. Více než 1 400 místních názvů v severní Anglii má skandinávský původ. Nakonec se staroseverština a staroangličtina do značné míry propojily a splynuly.

Další zásadní událostí byla normanská invaze v roce 1066. Normané byli vikinský kmen, který se o dvě století dříve usadil v severní Francii, a jejich vpád do Anglie otevřel novou éru. Udrželi si nad zemí kontrolu po zhruba 300 let a do angličtiny přidali více než 10 000 slov.

Za normanské vlády vznikla dvouvrstvá společnost. Vládnoucí vrstva mluvila francouzsky, zatímco pracující lid mluvil anglicky. Anglosaská slova jako „baker“ (pekař) a „miller“ (mlynář) označovala dělnické profese, zatímco francouzská slova jako „painter“ (malíř) a „tailor“ (krejčí) se užívala pro řemeslníky.

Zajímavé je, že když zvíře žilo na farmě, mělo anglické jméno – například „cow“ (kráva) nebo „pig“ (prase) – ale jakmile skončilo na talíři, jeho název se změnil na francouzštější „beef“ (hovězí) nebo „bacon“ (slanina).