Manažerská revoluce

Všimli jste si, že se vláda dnes zajímá o ekonomiku víc než dřív? Přemýšlíte, proč se v každé organizaci, na kterou se podíváte, množí manažeři a byrokraté jako houby po dešti? Pokud ano, nejste paranoidní – procházíte manažerskou revolucí.

Přidejte se k nám a zjistěte, proč se společnost a ekonomika tak dramaticky mění, jak to už během druhé světové války předvídal James Burnham. Dozvíte se, proč se kapitalismus ocitá v sestupné spirále a zda má komunismus šanci nahradit jej jako dominantní ekonomický řád. Sledujte, jak se moc přesouvá z rukou jedné vládnoucí třídy do druhé, poznejte, kdo ve skutečnosti řídí společnost a kdo nepřiměřeně profituje z toho, co vytváří.

V nepředvídatelném světě rozděleném konflikty jsou postřehy z těchto úvah o kapitalismu, socialismu a mechanismech sociální dominance stejně aktuální dnes jako v roce 1941, kdy byly poprvé publikovány. Čtěte dál a objevte, co nás může ruská historie naučit o světě zítřka, proč jsou mnohé naše představy o kapitalismu mylné a jak měnící se role manažerů v podnikání i ve státní správě přetváří celou společnost.

V době, kdy autor psal svou knihu, se zdálo, že úsvit nové éry je nevyhnutelný. Společnost jako by přecházela z jednoho typu do druhého – z kapitalistické na manažerskou. Než však dokážeme pochopit, jak by tento nový svět mohl vypadat, musíme se nejprve blíže podívat na kapitalismus.

Od konce středověku je kapitalismus dominantní politicko‑ekonomickou strukturou ve Spojených státech i v mnoha částech Evropy. Jaké jsou ale jeho určující rysy?

První důležitou charakteristikou kapitalismu je vztah k výrobě. V kapitalistické společnosti je každé vyrobené zboží – ať už má sloužit k nasycení, nebo k pobavení – chápáno jako komodita. To znamená, že všechno má peněžní hodnotu, tedy cenu. Od domů přes zlato až po pracovní sílu jednotlivců – vše je posuzováno především z hlediska své směnné peněžní hodnoty, nikoli podle schopnosti uspokojit nějakou skutečnou potřebu.

Druhou charakteristikou kapitalismu je, že peníze plní v ekonomice ještě jednu zásadní funkci, oddělenou od role prostředku směny: fungují jako kapitál. V kapitalistické společnosti mohou být peníze přeměněny na stroje, suroviny a pracovní sílu, které vyrábějí produkty. Ty jsou následně prodávány a původní kapitál se znovu mění v peníze. Jinými slovy: v kapitalismu peníze vydělávají peníze.

Dalším určujícím rysem kapitalistické společnosti je, že výroba zboží probíhá za účelem dosažení zisku. Například to, zda může továrna na boty pokračovat ve výrobě, neurčuje skutečnost, že místní děti chodí bosy, ale to, zda lze boty na trhu prodat se ziskem.

Nakonec lze v kapitalismu lidi v hrubých rysech rozdělit do dvou sociálních tříd. Jednu tvoří ti, kdo vlastní výrobní prostředky – továrny, stroje, železnice – a najímají ostatní, aby je obsluhovali. Tito lidé jsou známí jako kapitalisté. Jejich vlastnictví výrobních prostředků a možnost přisvojit si větší podíl z vytvořených produktů z nich činí vládnoucí třídu.

Druhou třídu v kapitalistické společnosti obvykle nazýváme proletariát nebo dělníci. Jsou to lidé, kteří prodávají svou pracovní sílu vlastníkům, sami žádné výrobní prostředky nevlastní a zpravidla získávají menší, nerovný podíl na výsledcích výroby.

Všechny tyto aspekty kapitalismu pravděpodobně ve společnosti vidíte i dnes. Otázkou je, zda tu budou i zítra.

Když autor v roce 1941 psal, zuřila druhá světová válka a masová nezaměstnanost v USA i západní Evropě se už léta zvyšovala. Byla to doba obrovských změn a otřesů. Přesto mnoho lidí neochvějně věřilo, že kapitalistický systém přežije v podstatě beze změny.

Tato víra však stála na dvou předpokladech, z nichž oba jsou mylné.

Prvním je přesvědčení, že společnost měla vždy kapitalistickou strukturu a tudíž ji bude mít i nadále. Ve skutečnosti je kapitalismus jen krátkou epizodou v dějinách. Organizace společnosti podle kapitalistických principů začala až ve 14. století a trvalo ještě dlouho, než kapitalismus skutečně převládl.

Druhým předpokladem je, že kapitalismus má nějaký zásadní vztah k naší vnitřní „lidské přirozenosti“. I to je klam. V průběhu dějin se lidé přizpůsobovali mnoha různým typům společenského uspořádání a mnohá z nich trvala mnohem déle než kapitalismus dosud.

Naopak existovaly důvody se domnívat, že kapitalismus brzy selže. V době, kdy autor psal, nezaměstnanost v kapitalistických zemích raketově rostla. Je příznačné, že trvalá masová nezaměstnanost se v dějinách objevila už dříve – často právě ve chvíli, kdy se určitý typ sociální organizace blížil svému konci.

Masová nezaměstnanost existovala například mezi chudými v posledních letech klasických Athén, mezi městskými dělníky v římské říši i na konci středověku, kdy byli nevolníci hromadně vyháněni z půdy, aby uvolnili místo prvním kapitalistům.

Masová nezaměstnanost signalizuje, že určitý typ společenského uspořádání se rozpadá a už nedokáže svým členům poskytovat společensky užitečné role. Zároveň taková společnost nemá prostředky, jak nezaměstnané masy dlouhodobě podporovat. Nezaměstnaní se tak ocitají na okraji společnosti jako břemeno, ale zároveň představují trvalé podráždění a nebezpečný rezervoár síly, který se může obrátit proti společnosti jako celku.

Vzhledem k mylným předpokladům, na nichž spočívá víra v nekonečné trvání kapitalismu, a k velmi reálným historickým důkazům, které naznačují opak, se zdá vysoce pravděpodobné, že nás čeká zásadní společenská změna. Otázkou je: jaká?