Malá zvířata

Všichni rodiče v určitém okamžiku zažijí hluboký strach – obavy z nemocí, nehod nebo prostě z budoucnosti svých dětí. Říkáme si, že to k rodičovství patří. Jsou ale tyto obavy skutečně oprávněné? Pomáhají nám děti chránit, nebo jim ve skutečnosti škodí?

Dramatický a zásadní incident v životě autorky Kim Brooks ji přiměl zamyslet se nad tím, proč jsou rodiče v USA dnes tak vystrašení a zda jejich strach dává smysl. Když byla zatčena za to, že nechala svého syna na pár minut samotného v autě – v situaci, kterou považovala za bezpečnou a při níž mu nevznikla žádná újma – byla donucena přehodnotit vše, co si myslela o rodičovském strachu a úzkosti.

Možná jsou děsivé věci, kterých se bojíme – jako je únos dítěte – ve skutečnosti velmi nepravděpodobné a měli bychom se soustředit spíše na mnohem běžnější hrozby pro fyzické i duševní zdraví dětí. Možná se v posledních desetiletích něco pokazilo a výsledkem je trvalé znepokojení moderních rodičů kvůli věcem, kterým jejich vlastní rodiče věnovali mnohem méně pozornosti.

Tyto úryvky nabízejí osobní pohled na rodičovství v době úzkosti. Proplétají autorčiny zkušenosti s dokumentárními důkazy o vzestupu strachu a o rodičovském stylu, který stále více omezuje svobody dětství.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• jak nepravděpodobné je, že bude dítě na veřejnosti uneseno cizím člověkem,
• proč naše obavy často ve skutečnosti maskují morální soudy o jiných rodičích,
• a proč chudé matky nesou největší následky společenských soudů týkajících se rodičovského chování.

V pochmurný březnový den roku 2011 stála autorka ve frontě u pokladny v obchodě Target v nákupním centru na předměstí Richmondu ve Virginii. Byla ve stresu – tentýž den měla letět se svými dvěma dětmi a navíc trpěla strachem z létání. Jak pokladní pomalu markoval její nákup, její nervozita rostla.

V tu chvíli se rozhodla pro krok, který se ukázal jako osudový. Venku v autě na ni čekal její čtyřletý syn – sám, spokojeně zabraný do hry na iPadu. Nechtěl jít s ní do obchodu, a tak se rozhodla nechat ho v autě. Co by se mu mohlo stát v zamčeném autě na klidném parkovišti v bezpečné části města? Vyhnula by se tak potížím a případným záchvatům vzteku, které by pravděpodobně následovaly, kdyby ho vzala s sebou dovnitř.

Byl chladný den, takže nehrozilo, že by se syn přehřál. Autorka zamkla auto a zapnula alarm. Byla přesvědčená, že na pět minut, které potřebovala k rychlému nákupu sluchátek, aby syn během letu zůstal v klidu a ona se mohla věnovat miminku, je chlapec v bezpečí.

Zaplatila za sluchátka, vyběhla ven a s úlevou si oddechla, když se vrátila k autu. Syn, pohroužený do hry, si její návrat sotva všiml. Vše proběhlo přesně tak, jak očekávala.

Téhož večera však v Chicagu našla v telefonu hlasovou zprávu od policie v Richmondu. Zatímco byla v Targetu, někdo si všiml jejího syna samotného v autě. Znepokojený kolemjdoucí ho natočil na video a zavolal policii. Když autorka vyšla z obchodu a odjela, svědek policistům nahlásil registrační značku vozu.

Přestože se synovi nic nestalo a nebyl vystaven žádnému zjevnému nebezpečí, byla autorka obviněna z přispění k delikvenci nezletilého – zločinu, který se běžně používá v případech zanedbávání nebo ohrožování dítěte. Musela si najmout právníka, vrátit se do Virginie a sama se dostavit k zatčení.

Nakonec uzavřela dohodu: odpracuje 100 hodin veřejně prospěšných prací ve svém bydlišti výměnou za to, že nebude dále trestně stíhána. Samotný trest byl snesitelný. Mnohem horší dopad však měla celá situace na její psychiku.

Po incidentu prožívala autorka směsici pocitů: šok, překvapení i zmatení z toho, že čelí obvinění. Především se ale – aniž by přesně chápala proč – cítila zahanbeně.

Když o celé věci mluvila s rodinou, nedokázala si jasně vysvětlit, v čem přesně mělo spočívat ohrožení jejího syna. Nakonec dospěla k závěru, že policie vycházela z předpokladu, že chlapci hrozil únos – což jí připadalo absurdní.

Autorka věděla, že riziko únosu je ve srovnání s jinými nebezpečími – rychle jedoucími auty, nezabezpečenými bazény nebo otevřenými okny v patře – zanedbatelné. Statisticky bylo tehdy množství nezvěstných dětí na historickém minimu. A z veškerých případů pohřešovaných osob tvořily 96 procent útěky dětí z domova. Jen 0,1 procenta představovaly stereotypní, náhodné únosy cizími lidmi.

Pocit ponížení umocnily reakce okolí. Když se svěřila své blízké přítelkyni a matce Tracy, ta se zjevně cítila nepříjemně a pro autorku měla jen málo pochopení. Řekla pouze, že sama by to neudělala. „Svět je šílené místo,“ prohlásila. „Nikdy nevíš, kdo se kolem potuluje.“ Dodala, že si nemyslí, že je autorka špatná matka – jen podle ní udělala špatné rozhodnutí.

Tento rozhovor v autorce zanechal pocit, že je souzena, a prohloubil její nejistotu ohledně vlastních rodičovských rozhodnutí.

O několik let později napsala pro web Salon esej, v níž svou zkušenost podrobně popsala a zamýšlela se nad různými riziky, která rodiče v běžném životě podstupují. Reakce byly smíšené. Mnoho čtenářů souhlasilo, že dnešní rodičovství je prostoupené paranoidními obavami. Řada lidí však reagovala velmi ostře.

Někdo například vzkázal srdečné „Bůh žehnej“ člověku, který na autorku zavolal policii. Jiný se ptal, proč si vůbec pořizovala děti, když prý nechce nést odpovědnost a řádně je vychovávat. Další tvrdili, že její jednání mohlo skončit tragédií. Jiní ji prostě označili za „kus sraček“.

Míra nepřátelství by se spíše dala očekávat u činů, které skutečně vedou k ublížení dítěti. Zdá se, že dnešní postoje k rodičovství jsou prostoupeny strachem, který je v rozporu s racionálním hodnocením rizik.