Kniha, kterou byste si přáli, aby si vaši rodiče přečetli (a vaše děti vám poděkují, že jste to udělali)

I když jste sami nikdy dítě nevychovávali, všichni máme zkušenost s tím, jaké je to být vychováván. Jako dítě si možná pamatujete chvíli, kdy dospělí váš názor odmítli nebo ignorovali a vy jste se cítili zranění a osamělí. A jako rodič si na stejnou situaci možná vzpomenete jen jako na bezvýznamnou epizodu, nebo na moment, kdy vaše dítě bylo obzvlášť náročné či frustrující.

Ani jeden pohled není „špatný“ – jen vycházejí z různých výšek. Právě tento rozdíl v perspektivě je jedním z témat, kterému se Philippa Perry věnuje ve své knize Kniha, kterou byste si přáli, aby si vaši rodiče přečetli (a vaše děti vám poděkují, že jste to udělali).

Místo aby stránky zaplnila návody na disciplínu a rodičovskými triky, soustředí se Perry na psychologický a emoční vývoj dětí a nabízí osvěžující pohled na tisíciletou tradici rodičovských rad. Má to ale háček: chcete‑li z této nové perspektivy skutečně těžit, budete muset odložit své zažité představy a poctivě se podívat na vlastní chování – a na jeho důsledky.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• proč samotné rodičovství vaše dítě samo o sobě nepoškozuje,
• proč je „přilnavé“ dítě ve skutečnosti zdravé dítě,
• a co vám vaše vlastní dětství může napovědět o tom, jak vychováváte.

Stát se rodičem je ohromující zkušenost a často v nás vyvolává pocit naprosté nepřipravenosti – jako bychom nastoupili do prestižní práce, na kterou nemáme kvalifikaci. Ve skutečnosti to tak ale není.

Každý nový rodič má za sebou bohatou osobní zkušenost s rodičovstvím – ne z pozice mámy nebo táty, ale z pozice dítěte. Všichni jsme byli kdysi dětmi a abychom porozuměli přítomnosti, musíme se vrátit k minulosti. Jinými slovy: chceme‑li pochopit chování svého dítěte, musíme se podívat blíž na největší vliv v jeho životě – na sebe.

Jsme pro své děti prvním a nejvlivnějším vzorem. Proto musíme nejdřív porozumět sami sobě, teprve potom můžeme skutečně porozumět jim. A pokud je něco, co vztah rodič–dítě narušuje víc než cokoliv jiného, jsou to naše vlastní dětské zkušenosti.

Asociace, které jsme si v dětství vytvořili, mají obrovský vliv na naše emoční reakce i na styl rodičovství. Skvělým příkladem je Oskar, jeden z klientů autorky. Zjistil, že kdykoli jeho osmnáctiměsíční syn nechá jídlo nedojedené nebo ho shodí na zem, cítí, jak v něm roste vztek. Když s pomocí autorky prozkoumal své vlastní dětství, objevil důvod: za stejné chování dostával jako malý ostré plesknutí přes prsty a byl vykázán z místnosti.

Oskar tak nechával své dětské zážitky, aby mu zkreslovaly rodičovské reakce. Dobrá zpráva je, že tyto vzorce přehnaných negativních reakcí lze postupně „přeprogramovat“.

Začněte tím, že se vrátíte ke svému dětství a podíváte se na události, které vám utkvěly v paměti – příjemné i bolestné. Všímejte si svých emocí: jak jste se tehdy cítili při zacházení ze strany dospělých? A jak se na ty situace díváte dnes?

Hlubší porozumění vlastním dětským zkušenostem a jejich emočním následkům je jedním z nejúčinnějších nástrojů soucitného rodičovství.

Při výchově dětí byste měli vnímat i náhlé, silně negativní emoce v sobě jako varovný signál. Rodiče často reagují hněvem nebo frustrací na určité situace proto, že je mozek podvědomě chrání před pocity touhy, žárlivosti nebo ponížení, které zažívali jako děti.

Budeme‑li hněv a frustraci chápat jako signál k prozkoumání vlastního dětství, můžeme začít pracovat na tom, abychom se těchto přehnaných reakcí zbavili a dokázali se místo toho vcítit do svého dítěte. Postupně se tak můžeme stát ohleduplnými rodiči, kterými chceme být.

Představte si strom. Aby rostl, potřebuje volný prostor, úrodnou půdu, slunce a vodu. Když půda postrádá živiny nebo je málo světla a vláhy, strom sice poroste, ale nikdy nevyroste tak vysoko, jak by mohl.

Stejně je to s dětmi – pokud nemají optimální prostředí, jejich rozvoj bude omezený.

Dobrou zprávou je, že optimální prostředí není vázáno na konkrétní rodinné uspořádání. V zásadě nezáleží na tom, zda dítě vyrůstá v tzv. nukleární rodině, nebo s jedním rodičem či v rodině po rozvodu. Ve Velké Británii vyrůstá více než 25 procent dětí v domácnostech s jedním rodičem. Výzkumy navíc ukazují, že pokud zohledníme faktory jako finanční situaci domácnosti a vzdělání rodičů, má samotná rodinná struktura na emoční vývoj dítěte a jeho školní výsledky jen malý vliv.

Co tedy optimální prostředí určuje, když ne složení rodiny?

Optimální prostředí je mnohem pružnější pojem, než se zdá. V zásadě jde o kvalitu vztahů, které dítě zažívá a ve kterých vyrůstá. Nejdůležitější jsou vztahy s lidmi, s nimiž dítě sdílí domov, a s úzkým okruhem blízkých osob kolem každého rodiče – mohou to být prarodiče, sourozenci, bratranci a sestřenice nebo blízcí přátelé.

Vaší prioritou by tedy mělo být, aby tyto vztahy byly pevné, blízké a obohacující. Ovlivňují, jak se dítě cítí samo se sebou, jak navazuje kontakt s ostatními a jsou klíčové pro jeho duševní i emoční zdraví.

Proto je tak důležité, aby rodiče, kteří spolu nežijí, udržovali slušný vztah – bez ohledu na to, jak náročné to může být. Mluvte o druhém rodiči pozitivně a zdůrazňujte jeho dobré stránky – ne kvůli němu, ale kvůli dítěti. Děti totiž vnímají svou identitu jako propojenou s oběma rodiči. Když shazujete druhého rodiče, nepřímo shazujete i část svého dítěte.

V každé rodinné situaci je samozřejmě zásadní také to, jak řešíte konflikty. Nezdravé hádky nejen zhoršují atmosféru, ale mohou v dětech vyvolat pocity nejistoty, ba i deprese – zvlášť pokud mají dojem, že jsou příčinou sporu.

Je proto důležité vyhýbat se „jedovatým“ konfliktům, v nichž jde hlavně o to druhého porazit. Vstupujte do sporu s cílem problém vyřešit, i když se nakonec na všem neshodnete.

Zdravá hádka začíná tím, že sdělíte partnerovi své pocity, uznáte ty jeho a společně se soustředíte vždy jen na jeden problém.