Kdybych vám rozuměl, měl bych na tváři tenhle výraz?

Jednoho dne seděl oceňovaný herec a scenárista Alan Alda v zubařském křesle a doufal, že ho čeká jen rutinní zákrok. Zeptal se zubaře, co přesně mu bude dělat, a ten netrpělivě zamumlal: „Vázání.“ Alda neměl tušení, co tím myslí, ale místo aby se začal vyptávat muže se skalpelem v ruce, raději zmlkl a nechal ho pracovat.

Kéž by v rozhovoru pokračoval. Zubařův na první pohled jednoduchý zákrok byl ve skutečnosti dost experimentální a Alda po něm nedokázal správně hýbat obličejem a usmívat se. Což pro herce rozhodně není dobrá zpráva.

Aldova zkušenost u zubaře ukazuje, jak nesmírně důležitá je dobrá komunikace. Pokud chceme pochopit, co od nás ostatní chtějí, a zároveň jim jasně sdělit, co potřebujeme my, musíme se naučit dobře komunikovat.

Alda vysvětluje, jak můžete využít nástroje, které si osvojil během své kariéry improvizátora, herce a moderátora. Díky těmto dovednostem se můžete stát skutečnými mistry komunikace.

V tomto shrnutí zjistíte:

• co vám může přinést hraní na „neviditelný nástroj“,
• proč může příliš mnoho empatie někdy komunikaci spíše uškodit,
• a jak použít techniku „Ano, a…“ ke zkvalitnění rozhovorů s ostatními.

Stalo se vám někdy, že jste uvízli v jednostranném rozhovoru, kdy druhý člověk pořád mluvil a vůbec si nevšímal, že nemáte tušení, o čem je řeč? Není to příjemný pocit – a přitom se mu dá vyhnout, když dokážete využít vlastní nevědomost.

Spolu se zvědavostí je právě nevědomost jedním z nejlepších nástrojů, jak z druhého člověka dostat to nejpodstatnější. Televizní moderátoři tuto techniku používají neustále, zejména při rozhovorech s vědci.

Autor ji využil, když vedl rozhovor s odborníkem na umělou inteligenci – o tématu, o kterém sám nevěděl prakticky nic. Místo aby kladl otázky, které by vyžadovaly technické a vysoce specializované odpovědi, zeptal se, zda se odborníci někdy obávají, že by se roboti mohli obrátit proti lidstvu a svrhnout lidskou rasu. Byla to široce formulovaná a na první pohled docela naivní otázka.

Právě takto široká otázka ale vyvolala zábavnou a srozumitelnou odpověď, kterou ocenilo celé publikum, nejen ti, kdo měli specifické vědecké znalosti.

Další klíčová věc, kterou je dobré mít na paměti, je, že dobrá komunikace je ze své podstaty sdílený zážitek. Když s někým mluvíte, vždy dbejte na to, aby se druhý člověk cítil v bezpečí a pohodlně.

Skvělou pomůckou je improvizace, která podporuje jak vzájemné propojení, tak porozumění. Autor jednou vedl experimentální improvizační sezení na Kalifornské univerzitě v Los Angeles. Cílem bylo pomoci studentům cítit se při prezentacích uvolněněji a lépe spolu komunikovat.

Než začali mluvit, dostali konkrétní úkoly. Jeden student měl například předstírat, že hraje na imaginární nástroj. Ostatní se k němu postupně přidávali, každý se svým vlastním „nástrojem“, ale všichni se řídili rytmem prvního studenta. Tato společná aktivita studenty sblížila a uvolnila – a výsledkem byly mnohem lepší prezentace.

Chceme‑li dobře komunikovat, musíme využít přirozenou rezonanci, kterou má komunikace s našimi emocemi. O této rezonanci víme díky vědeckému výzkumu.

Vědci například pozorovali, že když jedna opice sleduje jinou opici, jak uchopuje nějaký předmět, děje se něco pozoruhodného: mozek pozorující opice reaguje, jako by sama tu akci vykonávala, a ne jen sledovala. Neurony, které se aktivují, když sledujeme někoho při vykonávání určité činnosti, se nazývají zrcadlové neurony a souvisejí s našimi pocity empatie.

Když například vnímáme výraz obličeje člověka, který je šťastný, aktivují se i naše „neurony štěstí“. Cítíme to, co cítí on. Empatie je proto nezbytnou součástí komunikace – umožňuje nám skutečně porozumět tomu, co druzí prožívají.

Existuje však i druhá stránka empatie. Může se to zdát zvláštní, ale je až příliš snadné zapomenout, že myšlenky druhého člověka se od těch našich liší. Abychom tomu předešli, musíme zapojit i racionální část mozku.

Představme si hypotetickou studii s dětmi mladšími pěti let. Některé děti sledují ženu, jak vejde do místnosti, položí sušenku na stůl a zase odejde. Hned poté do místnosti vstoupí muž a sušenku přemístí do skříně. Když se žena vrátí, malé děti často předpokládají, že ví, kde se sušenka nyní nachází – stejně jako ony. Ve skutečnosti o přesunutí sušenky nemá tušení.

My dospělí už sice neuvažujeme přesně jako tyto děti, přesto máme sklon přehlížet, co si druzí skutečně myslí. Chceme‑li to překonat, musíme do hry zapojit racionální mechanismy.

V rozhovoru bychom měli být citliví na neverbální signály – řeč těla, výrazy obličeje a tón hlasu. Když se nám to daří, přibližujeme se k tomu, abychom opravdu pochopili, co naši protějšci doopravdy cítí a co si myslí.