Jak vznikají emoce

Jsme vedeni k tomu, abychom na své emoce pohlíželi jako na téměř elementární síly, které z nás vycházejí v plně utvořené podobě. Můžeme si vybavit animovaný film studia Pixar z roku 2015 V hlavě, který emoce malé holčičky ztvárnil jako karikatury: Strach – krčící se fialový podivín – a Radost – nadšená žena barvy slunce. Obě postavy žily v její hlavě a ovlivňovaly její chování.

Většina z nás o svých pocitech přemýšlí podobně: jako o odlišných a někdy ohromujících stavech, které je třeba buď podporovat, nebo ovládat. Jenže tak to není. Emoce si vytváříme sami – náš mozek a naše kultura – a skutečnost je mnohem jemnější a složitější než běžné představy o emocích.

Tyto úryvky vás provedou skutečným příběhem našich emocí. V tomto shrnutí se dozvíte, v čem je klasický, rozšířený – a pravděpodobně mylný – pohled na emoce problematický, proč jsou investice technologických firem do systémů „rozpoznávání emocí“ zbytečné a jak tahitská kultura popisuje to, čemu my říkáme „smutek“.

Jak těžké je ovládat vlastní emoce? Obecně se má za to, že se o to můžete snažit, ale ve skutečnosti to nemáte plně ve svých rukou. Představa emocí jako reflexů – někdy jako evolučních artefaktů existujících mimo dosah rozumu – je známá už po tisíciletí.

Tomuto pojetí se říká klasický pohled a zastávali ho myslitelé od Aristotela, Buddhy, Darwina, Descarta a Freuda až po moderní autory, jako jsou Steven Pinker, Paul Ekman či dalajlama. Tento pasivní pohled na emoce se vyučuje v učebnicích psychologie a odráží se i v tom, jak o emocích mluví média.

Klasický pohled považuje emoce za univerzální. Předpokládá, že jsou pevně zakódovány a automaticky se spouštějí v odlišných oblastech mozku. Má se za to, že existuje soubor emocí, které lze nalézt napříč celou lidskou populací, a že každá z nich má určitou základní vlastnost neboli „esenci“. Tento koncept se nazývá esencialismus. Vyplývá z něj, že jsme nejen stejně emocionálně expresivní, ale také schopni automaticky rozpoznávat stejné emoce u ostatních.

Jako by byl mozek předem zapojen neurony pro konkrétní emoce. Jakmile se tyto neurony aktivují, vyvolají fyzické reakce. Tyto charakteristiky se označují jako „otisky prstů“ emocí a právě podle nich je údajně možné emoce identifikovat.

Představte si například otravného kolegu. Ten aktivuje „neurony hněvu“, což způsobí, že se vám začne „vařit krev“ a ústa se vám zkřiví do grimasy. Nebo vám zemře přítel – v takovém případě „neurony smutku“ vyšlou signály, které vás přimějí plakat.

Zamyslete se: děláte vždy „smutný“ obličej, když jste smutní? Nebo „naštvaný“ obličej, když zuříte? Samozřejmě že ne. Každou emoci lze vyjádřit mnoha různými způsoby.

Tato rozmanitost reakcí na emocionální podněty zpochybňuje klasický pohled na emoce. Neexistuje jednoznačný výraz pro smutek – existuje celá škála projevů. Totéž platí pro úžas, vděčnost nebo štěstí. Každá reakce je specifická pro danou situaci.

Experimenty ukázaly, že neexistuje jediná oblast mozku vyhrazená konkrétní emoci – ani obecně jen emocím. To znamená, že teorie „otisků prstů“ v rámci klasického pojetí nefunguje.

K tomuto závěru dospěla autorka ve své Interdisciplinární laboratoři afektivní vědy. Neurovědci tam analyzovali výsledky zobrazovacích studií mozku prováděných v letech 1990 až 2011. Lidský mozek rozdělili na malé virtuální kostky – jako trojrozměrné pixely – a u každé kostky vypočítali pravděpodobnost zvýšené aktivity v době, kdy účastníci prožívali strach, smutek, hněv nebo radost.

Zjistili, že každá „emoční“ oblast mozku se aktivovala i během neemočních myšlenek a vjemů. Ukázalo se tedy, že ačkoli ve společnosti existují určité expresivní vzorce emocí, neexistuje žádná jediná a povinná reakce. Jinými slovy: jen proto, že se někdo usmívá, ještě neznamená, že je nutně šťastný.

Přesto věda i technologický sektor v této oblasti dál utrácejí obrovské částky. Snaží se identifikovat emoce na základě fyzických znaků, jako jsou pohyby obličejových svalů, změny v těle či signály z mozku.

Příkladem je program SPOT (Screening Passengers by Observation Techniques). Šlo o „techniku“, kterou v roce 2007 používali agenti amerického Úřadu pro bezpečnost v dopravě (TSA). Měli podle pohybů obličeje a těla „vypátrat“ podezřelé potenciální teroristy. Výsledky však byly neúspěšné a program stál americké daňové poplatníky 900 milionů dolarů.