Jak to říct

Všichni máme toho jednoho přítele, který neustále opravuje naši gramatiku, pravopis a interpunkci. Pravda ale je, že i když je dobré držet se zavedených konvencí a pravidel, pokud jde o interpunkci, tato pravidla se neustále vyvíjejí. Chcete-li se skutečně stát mistrem interpunkce, musíte najít rovnováhu mezi správným užíváním a sledováním současných trendů.

Následující kapitoly vám nejen přiblíží, jak interpunkce vznikla, ale také nabídnou pohled na to, kam směřuje. A kdo ví – třeba jednou sami odstartujete nový interpunkční trend.

V tomto shrnutí se dozvíte:

• jak posedlost interpunkcí dostala dva muže až k soudu,
• proč se emotikony dají považovat za novou formu interpunkce,
• a proč jsme ne vždy oddělovali psaná slova mezerami.

Představte si, že jdete po ulici a uvidíte ceduli před kavárnou s nápisem „SOUPOFTHEDAY“ – zdánlivě napsaným jako jedno dlouhé slovo, aby se vešel na tabuli. Pravděpodobně byste neměli velký problém pochopit, co znamená, ale určitě byste ocenili nějaké mezery mezi slovy.

To je v kostce příběh interpunkce: bez ní bychom se sice obešli, ale přítomnost těchto značek – nebo v případě mezer jejich nepřítomnost – dělá čtení mnohem příjemnějším. Interpunkce například zlepšuje porozumění tím, že omezuje nejednoznačnost. Tento nástroj však nebyl vždy k dispozici.

První psané jazyky neobsahovaly mezery mezi slovy a teprve kolem roku 700 n. l. se mezery staly v Anglii běžnou praxí. A ještě kolem roku 1100 n. l. je používala jen asi polovina nápisů. Jakkoli se nám to dnes může zdát zvláštní, tehdy to dávalo smysl. U krátkých nápisů s malým počtem slov nebyly mezery pro porozumění nezbytné. Nápisy o lidech a místech bývaly jednoznačné, takže nebylo nutné slova oddělovat. Například název místního kostela „STAGNES“ si každý snadno přečetl jako „St. Agnes“.

Dnes sice mezery stále nejsou absolutně nutné, ale šetří nám čas při rozlušťování nejednoznačných sdělení. Ačkoli je při mluvení nepoužíváme, pauzy, které mezery v psaném textu představují, jsou při čtení nového textu velmi užitečné.

Uvažte třeba řetězec „therapistsneedspecialtreatment“. Lze ho rozdělit jako „therapists need special treatment“ („terapeuti potřebují zvláštní péči“), ale také jako „the rapists need special treatment“ („násilníci potřebují zvláštní zacházení“). Jinými slovy: je skvělé, když všichni znají text i jeho zamýšlený význam. Když ale větu čtete poprvé, mezery vám ušetří práci s luštěním kódu.

Interpunkce tedy jazyk usnadňuje, ale může také sloužit k vyzdvižení určitých částí textu. Uvozovky bývaly běžným prostředkem pro zdůraznění, jenže protože zároveň označují citace či ironii, začaly je v této funkci nahrazovat typografické prostředky, jako je kurzíva. V současnosti pak kurzíva často ustupuje tučnému písmu jako prostředku pro zdůraznění. Tento posun souvisí s tím, že stále více textu čteme na obrazovkách, jejichž nižší rozlišení může ztěžovat čtení kurzívy.

Po staletí se lidé vášnivě přou o správné používání pomlček a středníků. Interpunkce je ale mnohem víc než jen bitevní pole názorů.

Nejužitečnější je nahlížet na interpunkci jako na hierarchii vzájemně se vylučujících možností, jak text členit. Tato hierarchie sahá od mezer mezi odstavci až po pomlčky mezi slovy.

Mezery představují největší oddělovač: dělí stránky, odsazují odstavce a signalizují začátky nových částí textu. Stačí letmý pohled na prázdná místa na stránce a hned poznáte, zda se díváte na haiku, nebo na rozsáhlou epickou báseň.

Protože tečky oddělují věty, stojí v hierarchii hned za mezerami. Následují menší oddělovací znaménka, jako jsou dvojtečky, čárky a pomlčky.

Tečky jsou natolik důležité, že v dobách telegrafu se po každé větě zapisovalo slovo „STOP“, aby se předešlo zmatkům způsobeným špatně čitelným písmem nebo náhodnými skvrnami na papíře.

Tečka se však hojně používá i na opačném konci hierarchie jako silný oddělovač uvnitř výrazu. Vezměme si například „USA“ a „$6.30“ – v obou případech tečka odděluje a zároveň spojuje informace.

Interpunkci tedy můžeme chápat jako hierarchickou, zároveň jsou však jednotlivá znaménka vzájemně propojena: pokud se změní funkce jednoho, pravděpodobně se posune i význam ostatních. Stačí se podívat na instantní zprávy a rostoucí trend vynechávání teček na konci vět. Dává to smysl, pokud tečka slouží jen k oddělení vět, aby se předešlo nejednoznačnosti. Jestliže je však každá věta oddělena zalomením řádku nebo samostatnou zprávou, tato funkce se stává zbytečnou.

Jakmile se ale užívání tečky k oddělování vět stane nadbytečným, její výskyt začne signalizovat zvláštní důvod. V důsledku toho může tečka v určitých kontextech naznačovat nespokojenost, hněv nebo frustraci. Například na otázku „Kde se máme sejít?“ je odpověď „Na fotbalovém hřišti“ bez tečky neutrální. Odpověď „Na fotbalovém hřišti.“ s tečkou však může nést podtón „To už jsem ti říkal(a), ne?“