Jak jednat s Čínou

Pokud potřebujete připomenout, jak rychle Čína rostla, vezměte v úvahu toto: když začínala svůj ekonomický vzestup, internet byl ještě v éře vytáčeného připojení. A přesto se jí za něco málo přes 30 let podařilo modernizovat hospodářství a stát se druhou největší ekonomikou světa.

Jak se to stalo? A co to znamená pro zbytek světa? Tyto úryvky vysvětlují, jaké kroky Čína podnikla, aby přetvořila převážně centralizovanou komunistickou ekonomiku; jak Spojené státy změnily svou komunikační strategii vůči Číně; proč nelze přehlížet vnitřní problémy Číny; a kde tato země během svého raketového vzestupu narazila na překážky.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč čínské univerzity nedokázaly vychovat kvalitní manažery, jak je kalifornské pobřeží závislé na Číně a co Čína udělala pro to, aby její banky a ropné společnosti byly konkurenceschopnější na globálních trzích.

Kdybyste na konci 70. let minulého století tvrdili, že se čínská ekonomika stane jednou z největších na světě, věřilo by vám jen velmi málo lidí. Dnes je to však realita. Jaké je tedy tajemství nečekaného a bezprecedentního růstu Číny?

Všechno začalo převzetím západních ekonomických myšlenek. Po smrti předsedy Maa Ce-tunga v roce 1976 se k moci dostal Teng Siao-pching a během následujících dvou let připravil několik nových ekonomických iniciativ. Jejich cílem bylo otevřít Čínu globálnímu trhu.

Výsledky byly ohromující. Během několika let se stovky milionů Číňanů vymanily z chudoby. Na počátku 80. let rostl čínský HDP v průměru o 10 % ročně.

V jádru tohoto ekonomického boomu stála jedna konkrétní politika: poskytnout státním podnikům, tzv. SOE (state-owned enterprises), větší pravomoci. I když stále musely plnit plánované kvóty stanovené centrální vládou, nově směly prodávat své zboží a služby na otevřeném trhu a pružně stanovovat ceny.

Dalším klíčovým prvkem Xiaopingova ekonomického plánu bylo zřízení tzv. zvláštních ekonomických zón (SEZ). Ty měly probudit spící čínského podnikatelského ducha tím, že zahraničním i domácím firmám nabídly nižší daně, uvolněná dovozní a vývozní omezení a snazší přístup k zahraničním investicím. Právě v této době vznikly například společnosti Lenovo nebo Hangzhou Wahaha Group.

Zvláštní ekonomické zóny fungovaly jako ekonomické laboratoře, v nichž si Čína mohla vyzkoušet postupy, které byly na Západě už běžné – například soutěž o stavební zakázky nebo motivační odměňování pracovníků.

Před těmito reformami měli schopní a podnikaví lidé jen zřídka možnost naplno využít svůj talent v práci, kterou dostali přidělenu. Reformy však vedly ke vzniku mnoha nových firem, protože se stalo možné začít podnikat na vlastní účet. Brzy se mladí podnikatelé objevovali jako houby po dešti.

Zatímco tyto iniciativy podněcovaly podnikání uvnitř Číny, významné ekonomické události ve světě inspirovaly i samotné čínské reformátory. Jednou z nich byla masivní deregulace a privatizace, kterou v letech 1985 až 1990 prosadila Margaret Thatcherová ve Spojeném království.

Privatizace se ukázala jako požehnání pro čínské státní podniky, které byly do poloviny 90. let řízeny lidmi s minimální znalostí moderních obchodních praktik a navíc silně zadlužené. Prodejem akcií těchto firem veřejnosti a mezinárodním investorům se podařilo získat kapitál a zároveň donutit podniky přijmout globální účetní standardy.

Prvním sektorem, který prošel privatizací, byly telekomunikace, v čele se státním podnikem China Telecom. V letech 1992 až 1996 investovala Čína do telekomunikační infrastruktury více než 35 miliard dolarů, což vedlo k dramatickému nárůstu počtu pevných telefonních linek z 11,5 na 55 milionů.

Systém však rozhodně nebyl ekonomicky efektivní. V druhé polovině 90. let pohlcovaly výdaje na infrastrukturu více kapitálu, než kolik byla národní telekomunikační společnost schopna sama vygenerovat.

Když se Čína inspirovala privatizací Deutsche Telekom v roce 1996, která vynesla více než 14 miliard dolarů, stanovila si cíl získat privatizací China Telecom alespoň 2 miliardy dolarů. Čínský telekomunikační sektor byl však mnohem složitější než ten německý – jen k tomu, aby bylo možné přesně zmapovat situaci, bylo potřeba více než 350 účetních na plný úvazek.

Když pak společnost v říjnu 1997 konečně nabídla akcie veřejnosti prostřednictvím IPO, očekávání se více než zdvojnásobila a výnos přesáhl 4,2 miliardy dolarů.

Úspěšná privatizace China Telecom otevřela dveře konkurenci v čínském telekomunikačním sektoru. Do roku 2008 měla Čína tři velké, vzájemně si konkurující národní operátory. Podobným způsobem byla postupně privatizována celá odvětví: tam, kde dříve stála jediná telekomunikační společnost, jich najednou bylo několik a mohly spolu soutěžit.