Jak být slyšet

Dnes víc než kdy dřív existuje nespočet rozptýlení, která v každém okamžiku soupeří o naši pozornost. Pokud chcete někoho skutečně oslovit a zajistit, aby vaše sdělení zaznělo, musíte vědět, jak upoutat pozornost a udržet ji u svých slov, nikoli u jejich twitterového kanálu. To vyžaduje dobré pochopení toho, co lidé chtějí slyšet a jakým způsobem chtějí informace dostávat.

Těmito tématy se zabývá autor Julian Treasure, který popisuje, že každá úspěšná komunikace je obousměrná ulice: na jedné straně stojí sebevědomý mluvčí, na druhé vnímavý posluchač. Treasureho rady nejsou užitečné jen pro řečníky vystupující na veřejnosti – mohou pomoci v jakémkoli vztahu, který trpí častými komunikačními problémy.

V tomto shrnutí zjistíte mimo jiné, jak může zvuk přispět ke snížení kriminality; jak jeden nešťastný vtip připravil klenotnický řetězec o 500 milionů liber; a co je to „sodcaster“ – a jak se jím nestat.

Samozřejmě, že zvuk je pro nás důležitý, i když nevěnujeme pozornost každému jednotlivému zvuku kolem sebe. Překvapivě má ale zvuk také výrazné fyziologické a psychologické účinky.

Z fyziologického hlediska může zvuk ovlivňovat naše celkové zdraví, zejména kvalitu spánku. Podle Světové zdravotnické organizace trpí přibližně osm milionů lidí v západní Evropě nedostatkem spánku kvůli dopravnímu hluku, který překračuje přijatelné úrovně. To nejen zvyšuje hladinu stresu a riziko deprese, ale také oslabuje imunitní systém a činí nás náchylnějšími k hněvu a násilnému chování.

Pokud jde o psychologické či emocionální účinky zvuku, studie Lundské univerzity ve Švédsku popisuje, jak může hudba vyvolávat emocionální asociace a obrazy v naší mysli. Když lidé například uslyší první dvě noty slavného motivu Johna Williamse z filmu Čelisti, automaticky v nich vzroste pocit strachu, protože se jim v mysli vybaví obraz žraloka.

Zvuk ovlivňuje i naše kognitivní fungování a chování, a má tak znatelný dopad na to, jak přemýšlíme a jak jsme produktivní. Výzkumy ukazují, že hluk v otevřených kancelářích – například hlasité hovory – je natolik rušivý, že může snížit produktivitu až o dvě třetiny. Průzkum mezi 1 800 britskými zaměstnanci navíc ukázal, že kvůli nežádoucímu hluku přijdou denně v průměru o zhruba dvě hodiny produktivní práce.

A nakonec nesmíme zapomenout na to, jak zvuk mění naše chování. Starosta města Lancaster v Kalifornii, R. Rex Parris, se pokusil snížit kriminalitu tím, že v centru města, na místě zvaném The Boulevard, nechal instalovat reproduktory, z nichž se ozýval ptačí zpěv, šumění vody a další uklidňující zvuky. Podle městského šerifa kriminalita v Lancasteru následně klesla o 15 procent – a město se díky tomuto experimentu dostalo i na titulní stránky médií.

Teď, když máme lepší představu o tom, jaký potenciál zvuk má, se podívejme na některé překážky, které nám v jeho využití stojí v cestě.

Když něco říkáte a nikdo vás neposlouchá, můžete se cítit naprosto bezmocně. Podívejme se proto, jak můžete zlepšit své komunikační dovednosti tím, že se nejprve zaměříme na některé běžné pasti, kterým je dobré se vyhnout.

Často používáme hyperboly, jako je „úžasné“ nebo „geniální“, abychom popsali zcela běžné věci, třeba nový pár bot. Děláme to proto, abychom vyvolali příznivou reakci nebo zapůsobili na ostatní, ale zároveň tím znehodnocujeme skutečný význam těchto slov, a ta pak ztrácejí účinnost.

Dalším zlozvykem, který snižuje účinnost komunikace, je naše silná potřeba mít pravdu. Když se na ni příliš soustředíme, často nám uniká, co se nám druhý člověk ve skutečnosti snaží říct. Výzkumníci, kteří zkoumali komunikaci mezi lékaři a pacienty ve Spojených státech a Kanadě, zjistili, že lékaři své pacienty v průměru přeruší a začnou je opravovat už 18 sekund poté, co pacient začne mluvit.

Vaše sdělení může utrpět i tehdy, když vám příliš záleží na tom, abyste se zalíbili, nebo když neustále hledáte potvrzení a souhlas ostatních. To je typické zejména v dospívání, kdy máme tendenci oblékat se a chovat podle vzoru ostatních v naději, že zapadneme. Bohužel lidé, kteří se až příliš snaží zalíbit, bývají posluchači vnímáni jako málo autentičtí, a proto v nich vyvolávají pochybnosti, zda jim lze skutečně důvěřovat.

Další překážkou dobré komunikace je způsob, jakým zacházíme s obtížnými, emocionálně vypjatými situacemi. Velmi často lidé mlčí, nebo se snaží emoce kolem nějaké události „vyhladit“ a zlehčit. Autorka například vzpomíná na dobu, kdy se její rodiče vrátili z nemocnice, kam její těhotná matka odjela porodit. Místo aby jí řekli, že se dítě narodilo mrtvé, zůstali zcela potichu. Zmatek a nepojmenované emoce kolem této události ovlivňovaly jejich vzájemnou komunikaci ještě mnoho let.