Jak být dospělý ve vztazích

Může to znít jako klišé, ale láska je tajemství. Bez ohledu na to, jak moc nebo jak dlouho milujeme, láska je něco, co nám vždy bude v něčem unikat. Mnozí z nás ji chápou jako intenzivní pocit náklonnosti. David Richo ji ale vidí jinak. Pro něj je láska způsob, jak být přítomný.

Díky lásce získáváme hlubší porozumění jeden druhému i světu, ve kterém žijeme. Všichni se rodíme se schopností lásku dávat i přijímat. Ti, kdo v dětství nebo v předchozích vztazích zažili zanedbávání či zneužívání, však mohou mít potíže s navazováním vztahů a s oddaností druhému člověku.

V tomto shrnutí se podíváme na to, jak můžete být laskavější k ostatním a otevřenější vůči přijímání lásky. S pomocí buddhistického konceptu všímavosti se zaměříme na postupy, které pomáhají zpracovat problémy z dětství, zbavit se strachu z intimity a vytvářet šťastnější vztahy. Dozvíte se také, jakých pět prvků má všímavá láska, jak začít léčit své emocionální jizvy a jaké strategie vám mohou pomoci ukončit vztah v míru.

Jaká je vaše první vzpomínka z dětství? Možná si vybavíte, jak vám rodiče četli pohádku, nebo jak vám obvazovali koleno, když jste spadli. Jako děti se spoléháme na rodiče, že naplní naše emocionální potřeby a dají nám pocit bezpečí a přijetí.

Emoční podporu, kterou v dětství potřebujeme, shrnuje autor do pěti „A“: pozornost, přijetí, ocenění, náklonnost a dovolení být tím, kým jsme. Přijímání těchto pěti projevů lásky je zásadní pro budování soudržné identity a osobnosti i pro rozvoj sebevědomí. Stejně tak jsou ale nezbytné pro vytváření pevných vazeb s partnery v dospělosti.

Klíčová myšlenka zní: Pět aspektů vědomé lásky stojí v samotném středu milostných vztahů.

V každé fázi života potřebujeme péči milujících lidí, kteří jsou naladěni na naše pocity a reagují na naše potřeby. Pět A vystihuje vše, co jako jednotlivci potřebujeme, abychom posílili svou osobní sílu, pěstovali vnitřní klid a zlepšili svou schopnost milovat a být milováni.

Podívejme se na těchto pět prvků podrobněji.

První je pozornost. Vztahy znamenají být pozorný k partnerovi – naslouchat jeho myšlenkám a emocím. Často to znamená být tím, co autor nazývá „vědomým svědkem“. Naši blízcí mohli v minulosti zažít zneužívání, zradu nebo bolest a jako partneři máme povinnost jejich příběhům s úctou naslouchat.

Druhým prvkem je přijetí – sebe sama i druhých. Vzájemné přijetí je základem zdravého vztahu. Když najdeme někoho, kdo nás miluje se všemi našimi pocity a emocionálními břemeny, zažíváme úlevu. Nemusíme se schovávat za masku, protože partner nás miluje takové, jací jsme.

Třetím prvkem je ocenění. Patří sem vnímání a oceňování darů našeho partnera, uznání a pochopení jeho omezení a podpora jeho snů a tužeb.

Náklonnost je čtvrté A. Zahrnuje laskavé doteky a fyzickou blízkost s respektem. Přijímání náklonnosti ve formě polibků, objetí nebo třeba jen jemného úsměvu přes místnost nám pomáhá cítit se milovaní a žádoucí. Naplňuje naši dětskou potřebu bezpečí a jistoty.

Páté a poslední A je dovolení – nechat život a lásku být takové, jaké jsou, se všemi svými smutky, extázemi i bolestmi, bez snahy vše kontrolovat. Právě to je podmínkou skutečné přítomnosti ve vztahu: milovat a být milován.

Když byl David Richo dítě, trávil každé léto několik týdnů na farmě své tety Margaret. Pamatuje si, že její lednice byla vždy plná jídla, zatímco doma u rodičů bývala často téměř prázdná. Později v životě si uvědomil, že velkou část dětství prožil s pocitem hladu – nejen fyzického, ale i emocionálního.

Snažil se sám sebe přesvědčit, že jeho rodiče „dělali, co mohli“. Nedokázal se ale zbavit pocitu, že byl celý život ochuzen o lásku a podporu.

Klíčová myšlenka zní: Dětství může zanechat emocionální jizvy, které ovlivňují naše dospělé vztahy.

Zkušenosti z dětství formují naše chování v pozdějších vztazích. Například lidé s nešťastným dětstvím mohou být v dospělosti náchylnější tolerovat zneužívání ze strany partnera. Důvodem je, že jejich základní potřeby – pět A – nebyly v dětství naplněny.

Jaká je psychologie tohoto jevu? Zneužívané děti, které se necítí milované, se znovu a znovu vracejí k rodičům, aby zaplnily vnitřní prázdnotu – jen proto, aby byly opět odmítnuty. V duchu si říkají: „Pořád mi ubližujete, ale já vás nemohu opustit.“

Proto mnoho lidí zůstává v dospělosti ve zneužívajících vztazích: místo aby si připustili, že jejich partner se k nim chová špatně, uvěří, že oni jsou ti vadní. Znovu a znovu se obracejí na partnera pro lásku, jen aby zjistili, že jim ji nemá co dát.

Mnoho dětí, které byly zneužívány, nedokáže o pomoc s těmito ranami požádat. Místo toho ve svých vztazích minulost opakují. Například dospělí, kteří vyrostli v bouřlivém prostředí, mohou považovat stres a napětí za normální. Když je pak ve vztahu klid, nevědomky si najdou způsob, jak znovu vytvořit neklid.

Jak se z tohoto začarovaného kruhu vymanit? Nejprve je potřeba uzdravit stará traumata. To znamená dovolit si prožít smutek nad ztrátami a zanedbáváním z dětství.

Začít můžeme tím, že své bolestné vzpomínky sdílíme s někým, komu důvěřujeme – s terapeutem nebo blízkým přítelem. Mluvit nahlas o minulém zneužívání může vést k tomu, co autor nazývá „zrcadlením“ – tedy k tomu, že své pocity chápeme, přijímáme a dovolujeme si je prožít.

Když naše pocity zrcadlí pozorný posluchač, už se nemusíme cítit emocionálně ochuzení. Místo toho se můžeme učit lásku a důvěru dávat i přijímat v hojnosti.