Hranice touhy

Žijeme ve světě, kterému vládnou muži? Po staletí zastávali muži nejvlivnější postavení ve společnosti – od politiky až po byznys. Teprve v posledních desetiletích se však otázka rovnosti pohlaví stala skutečně zásadním tématem, které společnost bere vážně.

Pokud jde o právo, pravidla upravující vztahy mezi pohlavími byla většinou psána muži – často na úkor žen. V tomto shrnutí se dozvíte, jak právo selhávalo v ochraně žen trpících násilím ze strany manželů. Soudy ovládané muži často v případech sexuálních deliktů proti ženám chránily spíše pachatele než oběti, obviňovaly napadené ženy a nechávaly viníky bez trestu.

Selhání spravedlnosti se však netýká jen žen. Americký právní systém dlouhodobě nedokázal účinně chránit také homosexuály, černochy a dokonce i děti, když čelili diskriminaci nebo sexuálnímu zneužívání. Celkově lze říci, že společenské změny, sexuální morálka i nové podoby násilí předběhly právo – a je nejvyšší čas, aby spravedlnost byla zajištěna pro všechny.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• jak bylo možné, aby manžel v USA znásilnil svou ženu bez trestu,
• proč je mezi osobami vedenými v registru sexuálních delikventů tolik nezletilých,
• a proč se sex za peníze při natáčení pornografie nepovažuje za prostituci.

Boj za osvobození žen byl dlouhý a plný překážek. Hranice manželství, nemluvě o pravidlech týkajících se zaměstnání, se v posledních generacích dramaticky proměnily.

Ještě před sto lety se manželství pro ženu mohlo snadno stát noční můrou. Nebylo vnímáno především jako posvátný svazek dvou milujících lidí, ale spíše jako právní kontrakt, který výrazně zvýhodňoval muže. Manželství v podstatě poskytovalo manželovi právní ochranu k tomu, aby mohl svou ženu zneužívat, pokud se tak rozhodl.

Soudy navíc jen zřídka podnikaly vážné kroky, když byla vdaná žena bita nebo znásilněna svým manželem. Například v roce 1874 v Severní Karolíně muž jménem Richard Oliver zbil svou ženu pruty, protože se mu nelíbila slanina, kterou připravila k snídani. Jako „trest“ dostal pokutu ve výši deseti dolarů.

Historicky, jak ve Spojených státech, tak ve Spojeném království, byla považována za povinnost manželky poskytovat manželovi sexuální služby kdykoli si přál. Tato „povinnost“ byla zakotvena v zákoně – v podstatě dávala manželům volnou ruku k tomu, aby znásilnili své ženy – a označovala se jako výjimka z trestnosti znásilnění v manželství (tzv. marital rape exemption). Tento princip byl ve Spojeném království zrušen v roce 1991 a ve Spojených státech byl z právních předpisů odstraněn v roce 1993.

Teprve ve druhé polovině dvacátého století začali manželé postupně ztrácet absolutní moc, kterou nad svými ženami měli. Ženy konečně získaly právo pracovat, což jim přineslo větší finanční nezávislost – už se nemusely spoléhat pouze na manžela, pokud šlo o jídlo či přístřeší. Tato ekonomická svoboda také znamenala, že si žena mohla vybírat partnera na základě vzájemné přitažlivosti, a nikoli jen kvůli finanční jistotě.

Současně se proměňoval i postoj žen k sexu, zejména s rozšířením antikoncepce. Nové formy antikoncepce umožnily ženám odkládat těhotenství, a tím jim poskytly více prostoru pro zkoumání vztahů a vlastní sexuality, zatímco zároveň měly čas rozvíjet svou kariéru.

Není žádným tajemstvím, že většinu amerických zákonů vytvořili muži. Tento jednostranný pohled způsobil, že mnoha ženám byla odepřena spravedlnost před soudem, zejména v případech znásilnění.

Až do poloviny dvacátého století končila zhruba polovina amerických obětí znásilnění ve vězení. Soudci v těchto případech byli téměř výhradně muži. Často věřili, že ženy ve skutečnosti chtějí být znásilněny, takže když žena řekla „ne“ na sexuální návrh, ve skutečnosti tím myslela „ano“. Na základě této předpojaté představy se mnozí soudci snažili „chránit“ násilníky před „zlovolnými“ či „lživými“ ženami a někdy dokonce zažalovali oběť za pomluvu útočníka.

Důvěryhodnost obvinění ze znásilnění navíc závisela na vztahu mezi pachatelem a obětí. Čím bližší byl vztah mezi ženou a útočníkem, tím méně vážně soudy její výpověď braly. Například v roce 1984 v Severní Karolíně muž znásilnil svou přítelkyni, když se ho pokusila opustit. Soud odmítl uvěřit, že by takový útok mohl být považován za znásilnění, protože pár byl ve vztahu. Případ byl následně odložen.

Není proto překvapivé, že už v roce 1736 předseda anglického soudu lord Matthew Hale prohlásil, že znásilnění je „snadné spáchat, těžké prokázat a snadné se mu ubránit, je-li člověk obviněn“.

Soudy také selhávaly v ochraně žen před sexuálním obtěžováním na pracovišti. Po masovém vstupu žen na trh práce se sexuální obtěžování stalo vážným problémem. Přesto byly případy, kdy šéfové sexuálně obtěžovali nebo zneužívali své zaměstnankyně, často zamítány.

Například v roce 1975 se dvě ženy pracující v americké farmaceutické firmě Bausch & Lomb pokusily žalovat společnost poté, co jim jejich nadřízený opakovaně adresoval sexuálně nevhodné komentáře a návrhy. Soud naznačil, že šéf neudělal nic špatného, a jeho chování ospravedlnil jako pouhé „uspokojování osobní potřeby“.