Hranice

Jak vypadá den bez hranic? Možná nějak takto: Probudíte se před budíkem, abyste připravili snídani pro děti. Ten den vás v práci čeká důležitá prezentace a opravdu potřebujete čas na přípravu, přesto však nepožádáte partnera, aby vám s vařením pomohl. V práci prezentace ještě není připravená. Není to sice vaše povinnost, ale stejně nachystáte veškeré potřebné vybavení. A než se vůbec stihnete pustit do své práce, šéf vás požádá, abyste zorganizovali nadcházející vánoční večírek. Prý by to udělal sám, ale je prostě příliš zaneprázdněný. Samozřejmě souhlasíte. A to všechno se stane ještě před polednem!

Zní vám to povědomě? Pokud ano, víte, jak vyčerpávající může být den bez hranic – natož celý život bez nich. Právě proto je nastavování hranic nezbytným projevem péče o sebe a zároveň aktem laskavosti vůči druhým.

V následujících kapitolách se dozvíte, jak přesně hranice fungují, a na hypotetických případových studiích uvidíte, jak je uvádět do praxe. Z tohoto shrnutí si odnesete mimo jiné to, že když necháváte druhé, aby vás využívali, škodíte tím i jim; jak reagovat na běžné porušování hranic; a proč může být nastavování hranic tím nejméně sobeckým krokem, jaký můžete udělat.

Zdi, ploty, cedule „Zákaz vstupu“ – když se nad tím zamyslíte, vaše fyzické prostředí je vymezené nejrůznějšími konkrétními hranicemi. A co víc, tyto hranice existují z dobrého důvodu. Ten plot z ostnatého drátu kolem jaderné elektrárny? Je tam pro vaši ochranu – brání vám v neúmyslném vstupu do nebezpečné zóny.

Stejně nezbytné jsou hranice i pro vaši emocionální a duchovní ochranu. Na rozdíl od těch fyzických však nejsou emocionální a duchovní hranice na první pohled viditelné. To může ztěžovat jak nastavování vlastních hranic, tak rozpoznávání hranic ostatních. A co je horší, prosazování vlastních hranic ve vás může vyvolávat pocit, že jste „zlí“ nebo bezohlední.

Nemusí to tak ale být.

Klíčová myšlenka je: Nastavování hranic je projevem laskavosti.

Když si stanovíte hranici, přebíráte odpovědnost za své potřeby, přání a pocity. Když to děláme a dáváme přednost sami sobě, často máme pocit, že zanedbáváme potřeby druhých. Ujasněme si to: zdravé hranice neznamenají, že vám na problémech nebo duchovních zápasech ostatních nezáleží. Znamenají pouze to, že za ně nenesete výhradní odpovědnost.

Jak nás učí list Galatským v Bibli, jsme zodpovědní k druhým, ale za sebe. Pořád vás tyto rozdíly matou? Podívejme se na příklad jedné hypotetické rodiny. Říkejme jim O’Rileyovi.

O’Rileyovi jsou milující rodina, ale jejich syn James ztratil směr. Vyloučili ho ze školy a začal mít problémy s drogami. O’Rileyovi mohou převzít odpovědnost za jeho potíže tím, že ho zapíší na jinou školu a budou za něj platit pokuty, když ho přistihnou s drogami. Vyřeší tím James svůj problém? Sotva. Ve skutečnosti jako by žádný problém neměl – jeho rodiče ho převzali za něj.

Nebo mohou O’Rileyovi převzít odpovědnost k synovi, aniž by přebírali odpovědnost za jeho problémy. Mohou ho vyslechnout, podporovat ho a podniknout kroky, které mu usnadní cestu ke střízlivosti – aniž by se snažili jeho problémy řešit místo něj.

Tím, že O’Rileyovi nastaví tyto hranice, pečují o sebe. Zároveň tím ale pečují i o Jamese. Nastavování hranic tedy není jen projevem laskavosti k sobě samým. Je to projev lásky ke všem lidem kolem vás.

Možná si říkáte: „Jsem asertivní. Nemám problém říct ne. Takže s hranicemi problém nemám.“ Problémy s hranicemi se ale mohou projevovat v mnoha různých podobách.

Klíčová myšlenka je: Problémy s hranicemi mohou mít různé podoby.

Když většina lidí slyší „problémy s hranicemi“, představí si poddajného člověka – někoho, kdo prostě nedokáže říct ne. Takový člověk je jako rohožka, po které každý šlape. Jenže i když se vaše potíže s hranicemi neprojevují poddajností, neznamená to, že žádné nemáte.

Můžete být například vyhýbaví. Hranice jsou jako plot, pamatujete? Drží venku to, co by vám mohlo způsobit emocionální či duchovní újmu. Ploty ale mívají i brány. Vyhýbaví lidé se tolik soustředí na stavbu plotu, aby se chránili před špatným, že skrz bránu nepouštějí ani to dobré. Když jsou vaše hranice příliš přísné, těžko si k sobě někoho pustíte a sdílíte své pocity. Odmítáte pomoc, i když ji potřebujete.

Na opačném konci spektra můžete být kontrolor. Řekněme, že lidé vaše hranice nikdy nepřekračují. Není možné, že vy mezitím šlapete po těch jejich? Pokud jste šéf, který posílá e-maily celý víkend, nebo přítel, který nepřijímá „ne“ jako odpověď, možná patříte právě sem.

Možná si myslíte, že být kontrolorem je výhodné – lidé respektují vaše hranice a vy dostáváte, co chcete. To je ale dost cynický pohled na druhé. Vztahy kontrolorů stojí na strachu a vině, které v ostatních vyvolávají, ne na vzájemném respektu a lásce. Výsledkem je, že kontrolorům se hluboko uvnitř jen zřídka dostává skutečné lásky.

Nakonec můžete být i neodpovědní ve vztahu k druhým. Neodpovědní lidé se nejen vyhýbají převzetí odpovědnosti za ostatní – vyhýbají se i své odpovědnosti k nim. Když za vámi někdo přijde s problémem, odbudete ho bez soucitu větou typu: „To máš smůlu.“? Pak možná patříte do této skupiny – a ostatní mohou mít problém se vám svěřit nebo se k vám vůbec přiblížit.

Je zřejmé, že problémy s hranicemi mohou mít mnoho podob. Takže i když nejste poddajní, nenechte se ukolébat pocitem, že máte hranice v pořádku – potíže s nimi můžete mít i tak.