Dovolení cítit

Zažili jste někdy situaci, kdy jste vybuchli, aniž jste přesně věděli proč? Cítíte se často vyčerpaní nebo skleslí? Emoce ovlivňují každý aspekt našeho života – od vztahů až po rozhodování. Přesto i ti nejinteligentnější z nás často postrádají základní dovednosti v rozpoznávání a regulaci vlastních emocí.

Mnoho z nás bylo vychováno k tomu, abychom své pocity potlačovali, což nám ztěžuje vyjádřit, co vlastně prožíváme. Někdy se skoro nutkavě ptáme ostatních, jak se mají, ale sami se nedokážeme zastavit dost dlouho na to, abychom jim opravdu naslouchali – nebo abychom upřímně odpověděli, když se někdo zeptá nás.

Potlačování emocí má ale vážné následky. Naše pocity se hromadí, zesilují a zkreslují, což může vést k chronickému stresu a depresi a negativně ovlivňovat i naše fyzické zdraví.

Dobrá zpráva je, že všichni se můžeme naučit své emoce lépe rozpoznávat a zvládat. Tím se z nich stávají spojenci místo nepřátel a poskytují nám cenné informace o nás samotných i o světě kolem.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak se stát „vědcem emocí“, proč může nevhodné chování být ve skutečnosti voláním o pomoc a z jakého důvodu byla emoční inteligence vědci tak dlouho přehlížena.

Jako malé děti své emoce vyjadřujeme naprosto spontánně. Jak ale stárneme, mnoho z nás slýchá, že se má „otužit“, „nedělat scény“ a své pocity potlačovat – s velmi nepříznivými důsledky pro duševní zdraví.

Autor knihy, profesor Marc Brackett, tuto zkušenost zná z první ruky. Jako malý chlapec prožíval neustálou emocionální bolest. Ve škole byl šikanován a doma ho sexuálně zneužíval soused, který byl rodinným přítelem. Když se o zneužívání okolí dozvědělo, místo podpory se dočkal sociálního vyloučení.

Jeho rodiče, kteří sami zápasili se svými problémy, mu nedokázali poskytnout oporu – matka byla alkoholička a otec neustále rozzuřený. Sami vůbec netušili, jak zacházet se svými emocemi, natož s těmi jeho.

Klíčové poselství této kapitoly zní: Naučit se své emoce rozpoznat a přijmout autorovi zásadně změnilo život.

Stejně jako generace před ním se i Marc učil své pocity potlačovat v naději, že prostě zmizí. Byl v tom tak „úspěšný“, že postupně úplně otupěl. Ignorování emocí je však jen posilovalo – stávaly se toxičtějšími a ničivějšími.

To se samozřejmě odrazilo i na jeho chování. Ve škole měl špatné výsledky, hádal se s rodiči, byl mrzutý a často se choval nevhodně. Většina lidí ho považovala za protivného a vyhýbala se mu, nebo ho trestala. Nikdo se ale nezastavil u otázky, proč se vlastně chová tak, jak se chová.

Až do chvíle, kdy – jak sám autor říká – „se stal zázrak“. Ten zázrak měl podobu jeho strýce Marvina, učitele. Na rozdíl od ostatních dospělých v Marcově životě si na něj Marvin skutečně udělal čas a naslouchal mu. Dával mu najevo, že si jeho společnosti váží.

Jednoho dne mu položil zdánlivě jednoduchou otázku: „Jak se cítíš?“ Nikdo se ho na to předtím nezeptal – a už vůbec ne někdo, koho opravdu zajímala odpověď. V tu chvíli z něj vytryskly roky nahromaděného smutku, osamělosti a hněvu. Rozplakal se a poprvé své pocity opravdu uvolnil.

Tento životní zlom mu otevřel okno k vlastním emocím; od té chvíle se mohl začít učit, jak s nimi zacházet. Bylo to bolestivé, ale uvolnění let potlačovaných emocí mu umožnilo znovu se spojit sám se sebou. Tak začala jeho cesta k uzdravení – a kariéra, kterou zasvětil tomu, aby pomáhal ostatním vyrovnávat se s jejich emocemi.

Často slýcháme debaty o tom, zda se máme řídit „rozumem“ – tedy racionálním uvažováním – nebo „srdcem“, které představuje naše emocionální prožívání. Představa, že emoce a myšlenky spolu nesouvisí, je ale zcela mylná. Ve skutečnosti emoce ovlivňují každý aspekt našeho myšlení: to, jak se rozhodujeme, jak se dokážeme soustředit i na co vůbec myslíme.

Klíčové poselství této kapitoly je: Emoce nám pomáhají poznat sami sebe a orientovat se ve světě.

Proč jsme tedy tak přesvědčeni, že emocionální a kognitivní procesy spolu nemají nic společného? Protože nás k tomu po tisíce let vedla tradice. Stoická filozofie ve starověkém Řecku tvrdila, že emocím se nedá věřit a že nás odvádějí od logického uvažování. Ještě v 80. letech 20. století považovala většina psychologů emoce spíše za rušivý element.

Teprve v roce 1990 vyšla první studie, která emoce představila jako svébytnou formu inteligence. Psychologové Peter Salovey a John Mayer tehdy formulovali první teorii „emoční inteligence“. Definovali ji jako schopnost rozpoznávat pocity a emoce v sobě i v druhých a využívat tyto informace k řízení vlastního chování.

Od té doby řada experimentů v sociální psychologii i dalších oborech ukázala, že emoce jsou klíčovou součástí našich kognitivních procesů. Mozek shromažďuje informace z našich smyslů a zpracovává na ně odpověď vždy spolu s určitým pocitem. Ten pak ovlivňuje, jak jednáme a jak vnímáme svět. Psychologové tento proces označují jako „kognitivní cyklus“.

Například když se cítíme šťastní, jsme vnímavější k věcem, které nás mohou potěšit ještě víc. Častěji také vzpomínáme na příjemné zážitky, což naši dobrou náladu dále posiluje. Naopak, když jsme skleslí, snáze si všímáme negativních podnětů a uvízneme v myšlenkách, které nás ještě víc stáhnou dolů.

Naše nálada ovlivňuje i rozhodování. Pocit úzkosti nás může vést k větší opatrnosti a k tomu, že spíše očekáváme negativní výsledek. Naopak vzrušení nás může učinit až příliš optimistickými a vést k podcenění rizik.

Neexistuje tedy rozhodování „jen rozumem“ nebo „jen srdcem“. Tyto dvě složky v nás neustále spolupracují a společně nám pomáhají zpracovávat informace a citlivě reagovat na svět kolem.