Disciplína bez dramatu

Rodičovství je obohacující zkušenost jako žádná jiná, ale to neznamená, že není občas náročné. Při výchově dětí může být těžké určit, nakolik jim dopřát svobodu projevu a kdy je naopak potřeba zasáhnout. Disciplína navíc nebývá snadná a často je i emočně vyčerpávající. Hádky kvůli drobnostem – jako je mytí nádobí nebo vypínání televize – se mohou rychle vyhrotit a vytvářet tlak na váš vztah i celkovou pohodu.

Je proto zásadní vést dítě k disciplíně pozitivním způsobem. Autoři vysvětlují, že skutečně účinné disciplíny lze dosáhnout jen tehdy, když nejprve porozumíme tomu, jak funguje mozek. Budete‑li se řídit jejich doporučeními, vaše děti budou vnímavější k vaší výchově a váš vztah se bude postupně posilovat.

V tomto shrnutí se dozvíte, jaký je rozdíl mezi „horním“ a „dolním“ mozkem, jak se se svými dětmi spojit a co dělat, když vaše dítě zachvátí silný emoční výbuch.

Vzpomínáte si na poslední situaci, kdy jste své dítě kázeňsky vedli kvůli nevhodnému chování? Co jste udělali? Možná jste mu domlouvali, křičeli na něj nebo ho poslali do kouta. Ale přemýšleli jste někdy do hloubky o tom, co vlastně děláte, když dítě „disciplinujete“?

Tradiční disciplína obvykle stojí na trestu a strachu, místo aby se zaměřovala na rozvoj dítěte. Podívejme se na to podrobněji na příkladu posílání do kouta: tuto metodu používají i velmi milující rodiče v očekávání, že dítě využije čas o samotě k zamyšlení nad svým chováním. To se však stává jen zřídka. Děti většinou tráví čas tím, že přemýšlejí o tom, jak jsou na ně rodiče zlí, což situaci spíše zhoršuje.

Další tradiční formou disciplíny je plácnutí. Když dítě dostane na zadek, začne se víc bát reakcí rodičů, místo aby se soustředilo na vlastní chování – a právě proto je fyzický trest neúčinný. Posílání do kouta i plácnutí se často používají automaticky, kdykoli se dítě chová „špatně“, bez ohledu na okolnosti. Vyvolávání strachu a zášti ale není pro rodiče ani pro děti přínosné.

Co kdybychom změnili způsob uvažování a začali na disciplínu nahlížet jako na příležitost naučit se něco cenného? Aby to bylo možné, musí disciplína klást důraz na učení, nikoli na trest, a to způsobem, který je zároveň záměrný i flexibilní. Disciplína by měla být proaktivní, ne reaktivní – to je princip disciplíny bez dramatu.

Krátkodobým cílem je, aby s vámi dítě spolupracovalo; dlouhodobým cílem je pomoci mu zlepšovat jeho chování a dovednosti v mezilidských vztazích. Aby to fungovalo, je potřeba nejprve se s dítětem spojit a teprve potom ho přesměrovat – tedy vybudovat s ním kontakt, než ho povedeme k vhodnějšímu chování. A jako bonus: pokud začneme přestupky vnímat jako příležitost k učení důležitých lekcí, postupně zjistíme, že dítě není potřeba tolik „disciplinovat“.

Už se vám někdy stalo, že jste se kvůli únavě rozčílili úplně zbytečně? Možná jste se snažili udržet klid, ale nakonec vás emoce přemohly. Děti reagují podobně – část jejich mozku, která reguluje emoce, totiž ještě není plně vyvinutá.

Protože oblast mozku odpovědná za chování a sociální dovednosti se vyvíjí postupně, máme možnost ji ovlivňovat. Při narození jsou nižší části mozku už poměrně vyvinuté – říkejme jim dolní mozek. Ten řídí základní funkce, jako je trávení a dýchání. Naproti tomu horní mozek – část, která reguluje emoce, empatii a složitější myšlení, tedy mozková kůra – je z velké části ještě nedovyvinutá.

Náš mozek se fyzicky mění v důsledku zkušeností – této schopnosti se říká neuroplasticita. To znamená, že máme možnost horní mozek aktivně formovat. Právě proto bychom měli nevhodné chování vnímat jako příležitost k rozvoji, nikoli jako důvod k trestu.

Ukažme si to na příkladu Liz, jejího manžela a jejich malých dcer Niny a Very. Rodina jednoho rána odchází z domu, když Nina začne křičet a plakat, že do školy chce jet s maminkou, ne s tatínkem. Místo aby křikem ještě víc rozbouřila Nininu „dolní“ část mozku, snaží se Liz zapojit její horní mozek – nabídne jí objetí. Nina je ale pořád rozrušená, a tak jí matka klidně a empaticky vysvětlí, že chápe, jak je nešťastná, ale že ji dnes do školy odvézt nemůže. Pak Ninu vybídne, aby si vybrala, jestli půjde k autu sama, nebo jestli jí pomůže tatínek.

Nakonec Ninu do auta odnese Lizin manžel, ale tím, že jí dala možnost volby a zachovala klid, Liz situaci zklidnila a zároveň vytvořila příležitost k učení a rozvoji.