Co nám říká naše tělo

Jak poznáte, že někdo lže? Nebo naopak říká pravdu? Jak zjistíte, kdy se člověk cítí pohodlně a kdy je mu naopak nepříjemně? A jak můžete odhadnout jeho budoucí chování? To jsou otázky, s nimiž se agent FBI setkává každý den. Klíčem k odpovědím je neverbální komunikace.

Řeč těla dokáže odhalit skutečné pocity lidí, i když jejich slova říkají něco jiného. Schopnost být dobrým „pozorovatelem“ je dovednost jako každá jiná – dá se trénovat. Následující kapitoly vás nasměrují správným směrem.

Dozvíte se o skrytých signálech, které naše tělo vysílá, aniž bychom si toho byli vědomi. Zjistíte, co je náš „poctivý mozek“ a proč ho máme, proč jsou nohy a chodidla nejupřímnějšími částmi našeho těla, proč si někteří lidé nervózně pohrávají s perem a jak se můžete stát mistrem ve čtení neverbálních signálů.

„Ano,“ říká, „to je moje konečná odpověď.“ Opravdu? „Mám tě rád,“ pronese. Nebo ne? Dá se předem odhadnout, jak dopadne budoucí setkání, a vyhnout se zklamání? Existuje způsob, jak odhalit skutečné úmysly lidí jen tím, že s nimi mluvíme?

Ano – a ve skutečnosti to všichni děláme každý den. Řeč těla je klíčem k pochopení skutečných myšlenek a pocitů lidí. Odhaduje se, že přibližně 60 až 65 procent veškeré mezilidské komunikace je neverbální. Mimika, gesta, doteky, pohyby těla, ale i tón a hlasitost hlasu – to vše tvoří naši neverbální komunikaci.

Lidská komunikace je jako skládačka a mluvená slova jsou jen jedním z jejích dílků. Každý pohyb – i nehybnost – během rozhovoru vypráví část příběhu. Neverbální komunikace je natolik silná, že i dva úplně cizí lidé, kteří nemají společný jazyk, se mohou stát přáteli.

Autor to zažil na vlastní kůži: když v osmi letech emigroval z Kuby do USA, nerozuměl anglicky ani slovo. Přesto dokázal pochopit své spolužáky jen díky tomu, že četl jejich řeč těla. Teprve později se naučil anglicky – ale přátele si našel už předtím.

Neverbální signály jsou často spolehlivější než mluvené slovo. Lidé si většinou neuvědomují, jaké neverbální signály vysílají, a právě v nich se proto může skrývat pravda.

Představte si podezřelého, který odmítá přiznat vinu. Na otázku, kde byl v době činu, vám může podat logicky znějící vysvětlení – třeba že šel na procházku a na určitém rohu odbočil doprava. Pokud si ale všimnete, že při tom jeho ruce naznačí odbočení doleva, máte velmi dobrý důvod jeho výpovědi nevěřit. Jeho tělo podvědomě ukázalo skutečný směr a prozradilo lež.

Když naše tělo sděluje něco jiného, než co říkají naše slova, odkud tyto informace pocházejí? Zásadní roli v našem sebevyjádření hraje limbický systém – část mozku, která je zodpovědná za přežití.

Limbický mozek nikdy „nevypíná“. Na všechny podněty a emoce reaguje instinktivně a okamžitě. Jeho reakce jsou reakcemi na přežití, pevně zakódovanými v našem nervovém systému. Když limbický mozek na něco zareaguje, vyšle signál zbytku těla a „přikáže“ mu, co má dělat. Tyto signály je těžké potlačit, protože jsou rychlé a automatické.

Právě proto se limbickému mozku často říká „poctivý mozek“ – nutí naše tělo vyjadřovat to, co skutečně prožíváme, i když si to vědomě neuvědomujeme.

Možná jste si všimli, že lidé instinktivně ztuhnou, když je přistihnete při něčem nevhodném. To je projev reakce „ztuhni, uteč nebo bojuj“, kterou limbický mozek řídí. Jde o součást našeho evolučního dědictví – instinkt, který nás měl chránit před predátory a jinými hrozivými či stresujícími situacemi.

Před miliony let lidé jen zřídka volili boj, protože proti predátorům obvykle neměli šanci. První volbou byl útěk. Dnes sice před nebezpečím většinou fyzicky neutíkáme a nepouštíme se do boje, ale reakce útěku či boje se v nás stále automaticky spouští.

Například při náročném rozhovoru můžete zjistit, že se nepatrně odkláníte od stolu – to je moderní podoba útěku. Naopak extrémnější reakcí je „boj“, který dnes jen zřídka znamená fyzický střet. Častěji se projevuje slovně – třeba v podobě urážek nebo sarkasmu.

Chování vyvolané limbickým mozkem je nesmírně důležité při odhalování lží nebo známek nepohodlí, například během vyjednávání.