Co dělat, když jste noví

Už se vám to stalo: jdete na nějakou akci – setkání komunity, večírek, konferenci, cokoli – a najednou se cítíte úplně sami. Neznáte nikoho z ostatních účastníků, srdce vám začne bušit, potí se vám ruce a uchýlíte se do nenápadného kouta, kde předstíráte, že jste zabraní do telefonu.

Jak prolomit ledy? Jak začít konverzaci? Nebo vás možná mate vaše vlastní chování: „Proč se chovám tak neohrabaně?“ ptáte se. „Vždyť nejsem ani stydlivý!“

Na tyto otázky existují naprosto rozumné odpovědi – a právě těm se tato kniha věnuje. Dozvíte se, proč se lidé v nových situacích často cítí nepohodlně a – co je možná ještě důležitější – co můžete udělat pro to, abyste se cítili uvolněněji. Zjistíte také, že úzkost má své kořeny v evoluci, proč není nejlepší strategií mít na nové situace předem připravený „scénář“ a jak se umět správně představit.

Všichni jsme se někdy ocitli v roli nováčka: měníme zaměstnání, stěhujeme se, zapisujeme se do nových kurzů a podobně. A bez ohledu na to, jak často jsme „tou novou osobou v místnosti“, většina z nás je přitom nervózní. A to z dobrého důvodu.

Během naší biologické i kulturní evoluce jsme se naučili přirozeně se obávat neznámého. V pravěku jsme se nesetkávali s mnoha novými lidmi. Podle evolučního biologa Robina Dunbara bylo tehdy běžné stýkat se zhruba se 150 lidmi a za celý život potkat nanejvýš dalších 300 až 400. Když jsme náhodou narazili na cizince nebo vstoupili na neznámé území, dávalo větší smysl cítit úzkost a být ostražití až agresivní – nebylo totiž jasné, zda nás neokradou, nebo dokonce nezabijí. Nebyl tedy žádný evoluční tlak na to, abychom v nových situacích zůstávali klidní.

Podle odborníků na vývoj dětí jsme si tuto obavu z cizích lidí uchovali dodnes. Například kojenci začínají projevovat úzkost kolem šestého měsíce věku, když se setkávají s neznámými lidmi. Tento pocit pak často posilují rodiče a učitelé, kteří děti neustále varují před mluvením s cizími lidmi.

Současně se ale bojíme vyloučení ze skupiny. U sociálních druhů, jako jsou lidé, existuje silná motivace být součástí skupiny, protože vyloučení může být nebezpečné. Když jsou například samci opic vyhnáni ze své rodné skupiny, polovina z nich zemře nebo uhyne hlady dřív, než si najdou novou skupinu.

Dnes už sice členství ve skupině není otázkou holého přežití, přesto po začlenění silně toužíme. Moderní kultura to ještě podporuje tím, že naznačuje, že jen „neúspěšní“ lidé si nedokážou najít komunitu.

A tak jsme v nových situacích nervózní – a zároveň zoufale toužíme zapadnout. Jak tento paradox vyřešit?

Zkuste si vybavit nové situace, ve kterých jste se nedávno ocitli. Cítili jste se v nich uvolněně? Nebo jste byli spíš ve stresu a cítili úzkost – jako většina z nás? Možná si pak kladete otázku: proč? Proč jsme se nenaučili být v takových chvílích klidnější?

Jedním z důvodů je nedostatek vědomého přemýšlení o tom, jak se v nových situacích chováme. Bez něj se v průběhu času nezlepšujeme. Jakmile lidé dosáhnou určité úrovně dovednosti, začnou svému chování věnovat méně pozornosti.

Vezměme si například řízení auta. Jakmile se naučíme základní dovednosti, přestaneme řízení věnovat plnou vědomou pozornost. Podobně si většina lidí vytvoří určitý „scénář“, podle kterého v nových situacích postupuje, a ten pak slepě následuje.

Když se třeba v kanceláři setkáte s někým novým, možná automaticky řeknete své jméno, pozici, jak dlouho ve firmě pracujete, a pak se zeptáte na pozici druhé osoby. Takové scénáře nám sice mohou pomoci, abychom se necítili zahlcení, zároveň ale mohou zvyšovat úzkost, protože nám brání skutečně přemýšlet o tom, jak nové situace zvládat.

Chcete‑li se v adaptaci na nové prostředí zlepšit, musíte změnit způsob uvažování. Můžete například začít vnímat nové situace jako příležitosti k učení. Zde jsou tři přístupy, které můžete vyzkoušet:

Prvním je „myšlení trenéra“ – novou situaci chápete jako trénink, ve kterém se můžete zlepšovat prostřednictvím praxe a zpětné vazby.

Druhým je „myšlení hráče“ – nové situace si představujete jako sociální videohru, ve které se snažíte „vyhrávat“ tím, že se pokaždé, když se ocitnete v neznámém prostředí, o něco zlepšíte. K životu často přistupujeme příliš vážně, tak proč ho občas nebrat jako zábavnou výzvu?

A nakonec „myšlení začátečníka“ – do každé nové situace vstupujete s očekáváním vzrušení z toho, že se naučíte něco nového. Díky tomu můžete své chyby vnímat jako přirozené přešlapy začátečníka, nikoli jako důkaz osobního selhání.