Bouře v hlavě

Všichni víme, jak náročné období může být dospívání. Všechno je v pohybu a v chaosu, zatímco mladí lidé se snaží najít své místo ve světě. Možná máte víc než jen vlastní zkušenost s tím, jaké to je být teenagerem. Možná máte dospívající děti, nebo učíte na střední škole. Ať tak či onak, nejspíš až příliš dobře znáte konflikty, trapné situace, riskantní chování i lenost, které toto období provázejí.

Přestože existuje spousta klišé o teenagerech, málokdy se zastavíme a zamyslíme se nad tím, co o této fázi života říká neurověda a psychologie. A to je škoda, protože jde o zásadní transformační období, které nás formuje pro dospělý život a budoucí úspěch.

Právě zde přicházejí ke slovu tyto úryvky. Poskytnou vám základní přehled o tom, jak funguje mozek dospívajících. Až je dočtete, nebudete jen lépe chápat, co teenagery motivuje, ale také jaké přístupy fungují nejlépe, aby mohli svůj dospělý život co nejlépe využít.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• co má „prořezávání“ společného s mozkem teenagera,
• proč je pro dospívající nezbytné riskovat,
• a proč vděčíme za digitální revoluci právě teenagerům.

Není potřeba chodit kolem horké kaše: každý ví, že dospívání je těžké období. I rodiče a učitelé si často povzdechnou a protočí oči, když mluví o teenagerech. I když může být komunikace s dospívajícími náročná, není nutné ji vnímat jako válku.

To, čím teenageři procházejí, je ve skutečnosti zcela pochopitelné. Malé děti obvykle bez otázek obdivují své rodiče. Dospívání je ale nová fáze. Najednou se za rodiče stydí. A když je zrovna neznervózňují, bývají k nim až přehnaně kritičtí. Pro rodiče to může být frustrující, někdy dokonce velmi bolestné.

Pokud si však dospělí najdou čas porozumět tomu, co za chováním teenagerů stojí, snáze jejich výstřelky unesou. Teenageři se v podstatě připravují na to, že jednou vyjdou do světa sami. Z tohoto pohledu jsou jejich kritické poznámky vůči rodičům jen způsobem, jak si vytvořit zdravý emoční odstup. Jinými slovy, až přijde čas – a on přijde – opustit rodinné hnízdo, bude pro ně snazší to udělat.

To je také důvod, proč tak rádi zkoušejí nové věci a neustále se sdružují s vrstevníky. Takové zkušenosti jsou v podstatě pokusem zjistit, jaký bude život dospělého člověka, který žije bez rodičů.

Pro rodiče může být těžké přijmout nové chování svých dětí v období dospívání. Musí ale akceptovat, že jejich „maličcí“ už mají skutečnou potřebu se osamostatnit. Samozřejmě, že v tomto dobrodružném období hrozí i nebezpečí. Nezodpovědné riskování – například jízda bez řidičského oprávnění nebo řízení pod vlivem alkoholu – může mít velmi vážné následky.

Neznamená to ale jen špatné zprávy. Naštěstí existují způsoby, jak tuto energii nasměrovat pozitivně. Konkrétní situace s nižším rizikem si ukážeme za chvíli. Nejprve se ale podívejme blíže na mozek dospívajícího.

Katey je jednou z autorových dospívajících pacientek v psychoterapii. Byla k němu přivedena kvůli chování, které vedlo až k jejímu vyloučení ze školy. Její eskapády zahrnovaly mimo jiné to, že se na oficiálním školním večírku opila takovým množstvím alkoholu, že ji museli odvézt do nemocnice na výplach žaludku.

Když to měla za sebou, upřímně ji překvapilo, že smíchání velkého množství vína a tequily skončilo nemocničním lůžkem. Lidé si rádi myslí, že teenageři se do podobných problémů dostávají proto, že nevědí, co dělají. To ale není úplně pravda. Ve skutečnosti si rizika velmi dobře uvědomují – jen jsou mnohem víc nakloněni testovat hranice.

A přesně to Katey dělala. Nešlo o to, že by se opila na nějakém obyčejném večírku. Přinesla tequilu na školní akci, kde byl alkohol zakázaný, a dokázala přemluvit dceru ředitele, aby s ní začala pít panáky. Když se jí autor na celou situaci vyptával, Katey přiznala, že si plně uvědomovala, do jakých potíží se může dostat. Samozřejmě věděla, že alkohol je zakázaný. Zároveň ale přiznala, že vzrušení z porušování pravidel a z toho, že opije právě dceru ředitele, pro ni bylo příliš lákavé.

Zkušenosti, jako je ta Katey, ukazují, že i když teenageři riziko chápou, samo o sobě je to nezastaví v tom, aby se chovali nebezpečně. Existuje pro to vědecké vysvětlení. Všechno se točí kolem dopaminu – látky, která se váže na receptory slasti v mozku a vyvolává pocity štěstí, vzrušení a potěšení.

U dospívajících je průměrná intenzita uvolňování dopaminu vyšší než u dospělých. Když se tedy teenageři pouštějí do vzrušujících aktivit, jejich mozek je doslova zaplavován dopaminem. Kvůli této chemii dospívajícího mozku vyhledávají nové a vzrušující zážitky, které vedou k ještě většímu uvolňování dopaminu.

Ze stejného důvodu teenageři často přehlížejí možné negativní následky riskantního chování. Soustředí se hlavně na pozitivní stránku a jsou přesvědčeni, že právě ta se naplní.