Bohatství národů

V ekonomické teorii – co přesně znamená „neviditelná ruka“? Opravdu víte, jak funguje svobodný trh? Jak vedl merkantilismus k bezúčelnému hromadění zlata a stříbra? Tyto a další koncepty vysvětluje dílo Adama Smitha Bohatství národů.

Skotský filozof a ekonom, píšící v osmnáctém století, je považován za „otce moderní ekonomie“ díky své obhajobě svobodného trhu a omezených zásahů státu – postojů, které mnozí komentátoři zastávají dodnes. V tomto shrnutí uvidíte, proč Smith považoval klíč k prosperitě národa za skrytý ve svobodném trhu.

Smithovo pronikavé pojednání se věnuje otázkám zdanění, svobodného obchodu i konceptu ekonomického vlastního zájmu. Dozvíte se, proč může být sobeckost z ekonomického hlediska pro společnost prospěšná, proč by nikdo neměl pěstovat víno ve Skotsku a jak může dělba práce zvýšit produktivitu více než 2 000krát.

Představte si, že chcete založit továrnu na výrobu špendlíků a najmete si nevyučeného pracovníka, který je bude vyrábět. Tento pracovník sám vykonává všech 18 kroků potřebných k výrobě jednoho špendlíku – a výsledek je velmi slabý: za celý pracovní den sotva vyrobí jeden špendlík.

Co kdybyste ale najali tým 18 nevyučených pracovníků a zavedli dělbu práce tak, aby se každý specializoval na jeden z těchto 18 kroků? Znamenalo by to, že vyrobí jen 18 špendlíků denně? Rozhodně ne – tým by mohl vyprodukovat téměř 50 000 špendlíků za den. Dělba práce dramaticky zvyšuje produktivitu.

Jak to funguje? Když jeden pracovník musí přecházet mezi mnoha různými činnostmi, ztrácí tím čas. Zavedením dělby práce se každý může soustředit na jednu dovednost a ztracený čas se mění v čas produktivní. Navíc lidé mají větší sklon inovovat v oblastech, na které soustředí veškerou svou pozornost. Inovace pak vedou k dalšímu růstu produktivity.

Například první hasičské vozy byly výrazně vylepšeny, když jeden chlapec použil provázek k otevírání a zavírání vodovodního ventilu na voze. Není náhodou, že jeho práce před tímto vynálezem spočívala právě v ručním otevírání a zavírání ventilu.

Jak se produktivita zvyšuje, často vzniká přebytek výrobků, které jejich výrobce sám nespotřebuje a může je vyměnit. Řezník, který má nadbytek masa, jej může směnit za chléb od pekaře. Co ale s výrobky, o které není zájem? Co když pekař nechce řezníkovo maso?

Právě tato situace vedla ke vzniku peněz. Řezník může prodat maso komukoli, kdo je ochoten je na trhu koupit, a získané peníze pak použít k nákupu chleba od pekaře. A co když řezník nechce chléb, ale raději sýr? Může jít na trh a koupit sýr za peníze, které získal prodejem masa.

Díky tomu se lidé mohou specializovat na své řemeslo či obor – což je další forma dělby práce. Dělba práce zvyšuje produktivitu, a tím vytváří přebytek, který lze směňovat na trhu.

Dlouho panovalo přesvědčení, že ekonomická prosperita národa závisí především na množství zlata a stříbra, které dokáže nashromáždit. Tato strategie, označovaná jako merkantilismus, dominovala ekonomickému myšlení osmnáctého století.

Vlády proto omezovaly dovoz prostřednictvím cel, aby zabránily „odlivu peněz“ ze země, a zároveň podporovaly vývoz dotacemi, aby naopak peníze z jiných zemí přitékaly dovnitř. Tato praxe je známá jako protekcionismus.

Toto myšlení však spočívalo na dvou mylných předpokladech. Zaprvé se předpokládalo, že zlato a stříbro jsou hlavními ukazateli bohatství, zatímco ve skutečnosti jsou to jen obchodovatelné komodity, podobně jako obilí nebo maso. Zadruhé se věřilo, že národy mohou bohatnout pouze na úkor svých sousedů. Ve skutečnosti však země nepochybně bohatnou obchodem, i když jsou jejich sousedé rovněž bohatí a prosperující.

Mnohem důležitější než zlato a stříbro je práce, protože pouze práce dokáže vyprodukovat statky a služby, s nimiž lze obchodovat. Proto skutečnou hodnotu předmětu odráží množství práce, které bylo do jeho výroby vloženo.

Podívejme se blíže na to, proč je výroba pro společnost výhodná. Výroba špendlíků například vytváří tři druhy příjmů. Pracovníci jsou za svou práci odměňováni mzdami, majitel továrny ziskem z prodeje špendlíků a majitel pozemku, na němž továrna stojí, nájemným.

Souhrn veškeré práce se promítá do zásob. Se zásobami se dějí dvě věci: část je okamžitě spotřebována na obživu vlastníka, část však může být využita k vytváření dalšího příjmu – v takovém případě mluvíme o kapitálu.

Pokud kapitál zůstává u vlastníka, například ve formě stroje na ostření špendlíků, jde o fixní kapitál. Pokud musí kapitál opustit ruce vlastníka, aby mohl generovat zisk – jako je tomu u zásob obchodníka – jde o kapitál oběžný.

Stručně řečeno, bohatství národa neurčují jeho zlaté a stříbrné rezervy, ale jeho schopnost vyrábět obchodovatelné statky a služby.