Bezcitní

V církvi je sex tabuizované téma. Kdykoli na něj přijde řeč, opakují se stále tytéž strnulé postoje: pokud nejste vdaní nebo ženatí, měli byste se zdržet jakékoli sexuální aktivity. Pokud nejste heterosexuální, neodpovídáte normativním genderovým rolím, nebo se identifikujete jako transgender či queer, jste považováni za hříšníky – a jakýkoli sex, který máte, je tudíž hříšný.

Taková rigidita ale neodráží skutečný svět. Dospívající prožívají sexuální touhu, lidé jsou přitahováni k partnerům stejného pohlaví a mnozí odmítají tradiční představy o genderové identitě a rolích. Když lidé zjistí, že jejich sexualita neodpovídá tomu, co od nich církev očekává, zažívají pocity nedostatečnosti a studu. Často se snaží potlačit ty části sebe sama, které považují za hříšné, a tím si způsobují roky utrpení.

Tato kniha tvrdí, že je nejvyšší čas přehodnotit přístup církve k sexualitě a přijmout pohled, který zbavuje studu a podporuje péči o sexuální pohodu všech. V tomto shrnutí se dozvíte, co se může stát, když lidé nemohou svou sexualitu svobodně vyjadřovat, v čem se církev mýlí v učení o sexuální čistotě a jaký je skrytý význam Desatera přikázání.

Představte si následující situaci: škola zavádí novou, elegantní uniformu a všichni studenti dostanou pokyn, že ji musí nosit. Má to ale háček. Uniforma je k dispozici pouze v jedné velikosti – v takové, kterou škola považuje za správnou a přijatelnou. Pro mnoho žáků to však není ideální. Některým je příliš velká, jiným naopak příliš malá. Tito žáci se musí rozhodnout mezi nošením nepohodlné uniformy a problémy, které jim hrozí, pokud ji nosit nebudou. Není to spravedlivé, že?

Autorce se zdá, že něco podobného se děje v církvi, pokud jde o sexualitu. Klíčové poselství zní: učení církve o sexualitě vylučuje mnoho lidí a nutí je popírat nedílné části sebe sama.

Není žádným tajemstvím, že církev má velmi konkrétní představy o tom, co je v oblasti sexuality správné a co špatné. Učí, že sex náleží pouze heterosexuálním křesťanům – muži a ženě, kteří spolu uzavřeli manželství. Jenže existuje mnoho křesťanů, kteří nemohou splnit všechny tyto podmínky: být heterosexuální, cisgender a šťastně sezdaní. Možná nejsou v manželství. Možná jsou gay nebo trans, případně se neztotožňují s předepsanými genderovými rolemi.

Stejně jako školáci v nepadnoucích uniformách se i křesťané, kteří se v církevním učení o sexualitě nepoznávají, musí snažit přizpůsobit, nebo čelit následkům. Často se drží církevního plánu, který jim brání prožívat naplňující sexuální život.

Autorka, luteránská farářka, se s mnoha příklady tohoto jevu setkala ve své vlastní farnosti. Potkala mladé páry, které ani po svatbě nedokázaly setřást představu, že sex je hříšný, a lesby, které skrývaly svou sexualitu, protože věřily, že je s nimi něco v nepořádku. Tito lidé – a mnozí další – byli církví zraněni jejími restriktivními postoji.

Autorka proto navrhuje, aby byla církevní učení přepracována tak, aby upřednostňovala člověka a neubližovala mu. Není přitom první osobou ve své církvi, která se vydala touto cestou. Martin Luther, zakladatel luteránské církve, měl podobnou filozofii. Věřil, že tlak, který církev vyvíjela na lidi, aby dělali určité věci – jako je půst nebo poutě – jim spíše škodí, než prospívá.

Stejně jako Luther přehlížel některá učení ve prospěch své obce, je autorka přesvědčena, že nový přístup k sexualitě má moc uzdravovat lidi z pocitů sexuální hanby, které v církvi zažili. V následujících kapitolách proto prozkoumáme, jak církev v mnoha ohledech učinila sexualitu synonymem hanby.

Představte si, že dostanete zbrusu nový, špičkový sportovní vůz. Je tu ale jedna podmínka – nesmíte s ním jezdit. Místo abyste se projížděli a zažili vše, co auto nabízí, zaparkujete ho v garáži a jen sledujete, jak na něm usedá prach.

Autorka je přesvědčena, že naše těla jsou podobným darem: byla nám dána, ale bylo nám řečeno, že je nesmíme plně používat. Klíčová myšlenka zní: sexualita je Boží dar a její potlačování má ničivé následky.

Byli jsme obdarováni schopností prožívat sexuální touhu a potěšení, a proto bychom měli mít svobodu tento dar zkoumat. Autorka považuje lidskou anatomii za důkaz tohoto tvrzení. Vezměme si například klitoris – shluk nervových zakončení, jehož jedinou funkcí je poskytovat ženskému tělu potěšení.

Přestože je sexuální potěšení pro člověka přirozené, církev nám říká, že naše sexualita je špatná. Autorka sdílí řadu příběhů ze své farnosti: jeden člověk byl jako teenager varován, aby ani nepomyslel na sex. Jeden pár byl veden k tomu, že se musí bránit jakýmkoli sexuálním touhám, dokud neuzavřou manželství. A další členka sboru vyrůstala v přesvědčení, že její přitažlivost k ženám je nepřijatelná.

Co se stane s lidmi, kteří vyrůstají s pocitem, že je něco špatně s jejich sexuálními touhami? Snaží se svou sexualitu potlačit. Autorka je přesvědčena, že sexualita je nedílnou součástí lidské identity – a že její potlačování často vede k hrozivým následkům.

Teenager, který věřil, že už samotná myšlenka na sex je špatná, měl potíže navázat vztah sám k sobě i k druhým. Pornografie mu sloužila jako náhražka intimního spojení a nakonec se na ní stal závislým. Pár, který čekal se sexem až do svatby, měl potíže vytvořit si zdravý a šťastný sexuální vztah, protože se nikdy nenaučil sexuálně se vyjadřovat. A žena, která skrývala svou sexuální orientaci, se po rozpadu manželství s mužem uchýlila k sebepoškozování.

Podle autorky by nikdo neměl procházet takovými zkušenostmi. Dokud nejsou sexuální touhy lidí zaměřeny na děti nebo zvířata či jinak neubližují druhým, měli by mít možnost je zkoumat bez strachu a studu.