Bez hranic

Když byl autor Jim Kwik dítě, utrpěl těžké poranění mozku. Zůstala mu po něm porucha učení, takže se ve škole musel učit mnohem usilovněji než ostatní děti. K tomu všemu byl často šikanován. Jeden učitel mu dokonce jednou přidělil nálepku „chlapec s rozbitým mozkem“.

Po mnoho let byl autor přesvědčený, že kvůli svému zranění musí do učení vkládat obrovské množství úsilí. Na vysoké škole si ale uvědomil, že existuje jiná cesta. Nemusel pracovat víc – potřeboval se učit lépe. Tipy a techniky, které objevil, mu umožnily zvýšit schopnost soustředění, zlepšit paměť a začít vstřebávat informace rychleji než kdy dřív.

Stejně jako autor můžete mít i vy v sobě zakořeněná nepravdivá přesvědčení o sobě samých. Tyto kapitoly vám ukážou, že už několik změn v myšlení, motivaci a metodách učení vám může pomoci stát se skutečně „bez hranic“.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• proč mají taxikáři větší mozky než ostatní,
• jak vám Bach může pomoci při studiu,
• a proč většina lidí nečte lépe než žáci třetí třídy.

Je digitální technologie dobrá, nebo špatná? Otázka zní jednoduše, ale odpověď zdaleka není jednoznačná.

Na jedné straně se chytré telefony a tablety mohou zdát osvobozující. Umožňují nám „přenechat“ některé jednodušší funkce mozku strojům. Zní to skvěle, že? Možná ale ne tak docela.

Někteří výzkumníci se domnívají, že se z tohoto digitálního návyku stává problém. Podle nich oslabuje naše kognitivní schopnosti. Vzpomeňte si, jak neustále přepínáme mezi úkoly – od práce k notifikacím a zase k posílání zpráv. Neurovědec Daniel J. Levitin je přesvědčen, že tento způsob fungování nutí mozek velmi rychle spalovat energii, což nás zanechává ve stresu a vyčerpané.

Klíčová myšlenka je: Technologie nám sice usnadňuje život, ale může brzdit naše schopnosti učení.

Máme nepřetržitý přístup k obrovskému množství informací doslova na dosah ruky. Není proto divu, že studie ukazují, že průměrný člověk dnes zpracuje zhruba třikrát více informací než v 60. letech. Neustálé zahlcování se informacemi ale nemusí být vůbec přínosné.

Možnost kdykoli si cokoli „vygooglit“ vede k tomu, že naše paměť ochabuje – jako sval, který nepoužíváme. Naopak, když se nutíme vybavit si informace z hlavy, paměťové stopy skutečně vytváříme a posilujeme.

Nadměrné používání technologií může také oslabovat naši schopnost kriticky myslet. Na internetu je nekonečné množství názorů. Teoreticky by to mělo být dobře: můžeme vidět problémy z mnoha různých perspektiv. Ve skutečnosti ale většina z nás různé perspektivy aktivně nehledá. Vybereme si pár zdrojů, s nimiž už předem souhlasíme, a ty pak používáme k potvrzování vlastních přesvědčení. V podstatě tak přebíráme hotové názory druhých.

Tím naše schopnost logického uvažování a řešení problémů slábne a ztrácíme dovednost kriticky myslet.

Proto je dnes důležitější než kdy dřív udržovat mozek v co nejlepší kondici. Jak na to? Jim Kwik nabízí několik návrhů. Jedním z jednoduchých tipů, obzvlášť relevantním v digitálním věku, je vyhradit si každý den 30 minut, kdy máte všechna zařízení vypnutá. Tento čas můžete využít k odpočinku, tvořivosti a volnému „toulání“ mysli.

A co když už dnes trávíte se svými zařízeními příliš mnoho času? Změní vás to – a váš mozek – navždy? Pravděpodobně ne. Naše mozky jsou velmi odolné a přizpůsobivé, jak uvidíme v další kapitole.

Kolikrát jste si řekli: „Jsem moc hloupý na to, abych se naučil cizí jazyk,“ „Mám hroznou paměť,“ nebo „Na tenhle předmět prostě nemám“?

Když se příliš často srovnáváme s ostatními, snadno spadneme do pasti přesvědčení, že jsme v něčem horší. To nás ale může brzdit v dosažení našeho skutečného potenciálu.

Možná nejste dnes spokojení se svými výsledky – to ale rozhodně neznamená, že zítra nemůžete zazářit.

Váš mozek je – jak říkají vědci – vysoce neuroplastický. Jednoduše řečeno: v průběhu života se mění. A to velmi výrazně.

Klíčové poselství zní: Každý z nás má moc svůj mozek změnit.

Mnoho lidí se domnívá, že mozek dosáhne vrcholu svých schopností někdy v dospívání a pak už to jde jen z kopce. Naštěstí existuje řada důkazů, které to vyvracejí.

Podívejme se na londýnské taxikáře. Aby získali licenci, musí absolvovat náročné studium a složit mimořádně obtížnou zkoušku. Budoucí londýnský taxikář tráví tři až čtyři roky tím, že se učí nazpaměť každou z přibližně 25 000 ulic v okruhu asi deseti kilometrů v centru Londýna.

Tato náročná příprava má hluboký dopad na jejich mozek. Výzkumy porovnávaly mozky londýnských taxikářů s běžnou populací a zjistily, že řidiči mají v paměťových centrech skutečně více šedé hmoty. Učení tisíců ulic zřejmě nutí jejich mozek vytvářet nové neuronové dráhy. Mění se tak struktura jejich mozku – a některé jeho části se dokonce zvětšují.

Co z toho plyne pro nás ostatní? Dobrá zpráva je, že podobnou změnu může zažít každý.

Nejprve se ale musíme zbavit toho, co autor nazývá LŽE. Jde o zkratku pro „omezující přesvědčení“, která nás svazují.

Jedna z největších LŽÍ, které nám byly vnuceny, říká, že naše IQ je dané jednou provždy. Tak jednoduché to ale není. Ano, výsledky IQ testů mají tendenci být v čase poměrně stabilní. IQ však neměří vaši schopnost učit se ani skutečnou úroveň inteligence, která se může v průběhu života měnit a růst.

Tato LEŽ – představa fixního IQ – je omezující a negativní. Každý má potenciál být v něčem génius – jen si často zvolíme tomu nevěřit.

Možná je tedy čas začít tyto LŽE opouštět a vědomě pěstovat pozitivnější, posilující myšlení.