Aktivismus potěšení

Všichni jsme v životě odsouzeni k tomu, že se setkáváme s bolestí – je to prostě součást existence. Pro ty z nás, kteří jsou utlačovaní nebo marginalizovaní, se navíc každý den může stát bolestnou připomínkou toho, jak se společnost snaží omezit nebo zúžit naše štěstí.

V takových chvílích se přijetí potěšení a pocitu pohody stává aktem osvobození. Právě o tom je aktivismus potěšení. Je to způsob, jak překonávat útlak a znovu si připomínat, že jsme svobodní. Tím, že si dovolíme prožívat potěšení, můžeme odvrátit pozornost od pravidel a mechanismů represe a sladit se s tím, co je v životě skutečně důležité.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak může aktivismus potěšení vést k sebeaktualizaci; co nás může burleska naučit o lásce k vlastnímu tělu; a jak nám science fiction může poskytnout naději do budoucnosti.

Potěšení je svoboda. Cítit štěstí, radost a spokojenost – zkrátka prožívat potěšení – znamená vědět, že jste naživu a že jste osvobozeni. V tomto smyslu může být potěšení politické, zejména pokud se identifikujete jako žena, femme, LGBTQ+ osoba nebo jste museli žít v utlačujícím prostředí.

Prožívat potěšení jako akt vzdoru – právě tam vstupuje do hry pojem aktivismus potěšení. Autorka ho definuje jako „práci, kterou děláme, abychom si znovu přivlastnili naše celistvé, radostné a naplněné já zpod dopadů, iluzí a omezení útlaku a/nebo nadřazenosti“.

Jako queer, černá žena smíšeného původu se autorka musela naučit způsoby, jak pochopit a překonat traumata z dětství. Hledání potěšení a cesta k jejímu „ano“ stály v samém středu tohoto procesu.

Klíčové poselství zní: Potěšení spočívá v pocitu celistvosti a spokojenosti – ne v bezbřehém požitkářství. Mnozí z nás vyrostli v přesvědčení, že potěšení je něco neslušného nebo zbytečně rozmařilého. Byli jsme vedeni k tomu, abychom své touhy po potěšení potlačovali tak důsledně, že jakýkoli projev potěšení je pak vnímán jako přehnaný.

Když tedy lidé slyší výzvu k přijetí potěšení, jejich mysl často okamžitě sklouzne k těmto negativním představám. O to ale v aktivismu potěšení nejde. Autorka i lidé, které zpovídala, rádi říkají: „všechno s mírou“. Když tedy mluvíme o potěšení, nespojujte si ho automaticky s nadměrností nebo přepychem.

Příběh Alany Devich Cyril je skvělým příkladem této mantry. Po diagnóze pokročilého stadia rakoviny se pro ni hledání potěšení a prožívání spokojenosti – navzdory častému pocitu nemoci – stalo důležitější než kdy dřív. Rakovina a chemoterapie ji na čas přiměly cítit se vlastním tělem zrazená a potěšení se zdálo nedosažitelné. Díky vstřícným zdravotníkům, přátelům a milujícímu partnerovi se jí však postupně podařilo potěšení do života vrátit.

Potěšením pro ni bylo mít u sebe přátele, pořádat karaoke večírky a nakonec se znovu zapojit i do sexuálního života. Vyžadovalo to úsilí znovu se těmto prožitkům otevřít, ale pro ni byly hluboce potvrzující a životodárné. Jak Alana říká, velká část lidského bytí na Zemi spočívá právě v prožívání potěšení. A když hájí zásadu „všechno s mírou“, klade důraz na to „všechno“.

Na její cestě vidíme, že přijetí potěšení jako vědomé praxe nám může pomoci, když se cítíme odpojeni od vlastního těla nebo stojíme na pokraji deprese.

Jednou z hlavních inspirací autorky pro koncept aktivismu potěšení byla Audre Lorde. Tato sebevědomá černá lesbická básnířka a bojovnice napsala řadu vlivných básní a esejí, mimo jiné text z roku 1978 „Uses of the Erotic: The Erotic as Power“ („Využití erotického: Erotické jako moc“).

Autorka se s touto esejí poprvé setkala na vysoké škole a bylo to pro ni zásadní setkání – ukázalo jí, jak může erotické potěšení lidem pomoci zbavit se bolesti a potlačení.

Erotické není jedinou podobou potěšení, ale může být nesmírně mocné – zejména pokud jde o pocit spojení s vlastním tělem a dobrý vztah k němu.

Klíčové poselství zní: Erotické může být mocnou formou potěšení, ale neomezuje se pouze na sex.

Autorka chce pojem „erotické“ posunout a rozšířit. Příliš často si erotiku zaměňujeme s pornografií. Pokud se ovšem nedíváte na feministickou pornografii, je velká šance, že běžná pornografie dělá pravý opak toho, co by erotika měla představovat. Erotické může vést k hlubšímu porozumění sobě samému – a tím umožnit pozitivnější vztah k vlastnímu tělu –, zatímco pornografie často ženy potlačuje a objektivizuje.

Stručně řečeno: erotické je posilující, pornografie obvykle ne.

Erotické se může projevovat mnoha způsoby, jedním z nich je burleska. Taja Lindley je performativní umělkyně, která používá burlesku jako svůj výrazový prostředek. Pro ni se burleska stala skvělým nástrojem pro kultivaci potěšení a propojení s politikou. Pomohla jí také překonat bolestné zkušenosti.

Jako někdo, kdo prožil traumatické dětství a zneužívání, věří Taja, že tělo tyto vzpomínky uchovává způsobem, který je sice propojený s fungováním mozku, ale zároveň odlišný. Vytvořila performanci, v níž pracovala se svým hrdlem a krkem – oblastmi přímo spojenými s jejími minulými traumaty. Během vystoupení cítila, jak se v ní něco uvolňuje a osvobozuje. Bylo to hluboké a jiné než cokoli, co do té doby ve své praxi zažila.

Aby člověk mohl dělat burlesku, musí své tělo milovat – nebo, jak říká autorka, „musíte své tělo L.O.V.E. milovat“. Burleskní tanečnice Michi Osato a Una Osato s tím souhlasí. Část spočívá v prožívání svobody při plné přítomnosti ve vlastním těle. Druhá část je o vytváření a ztělesňování vize světa, v němž chtějí žít.

Zní to docela posilující, že?