Zjistěte cokoli od kohokoli, kdykoli

Nejen CIA potřebuje umět klást dobré otázky. Každý rodič s dospívajícím synem nebo dcerou ví, jak obtížné může být získat informace od neochotného respondenta. Nebo si představte, že přijímáte nové zaměstnance, snažíte se odhalit problém na oddělení – nebo prostě chcete vědět, jaký měl váš blízký den. Vždy existují otázky, na které chceme znát odpověď.

V této knize se naučíte některé techniky a triky, které vám pomohou z jakéhokoli rozhovoru s kýmkoli vytěžit to, co potřebujete vědět. V tomto shrnutí zjistíte, co jsou takzvaná „W‑slova“ a proč byste je měli používat, jakým typům otázek je lepší se vyhnout a jak jediná dobře položená otázka může přinést všechny odpovědi, které potřebujete.

Vadí vám, když lidé odpovídají na vaše otázky jen prostým „ano“ nebo „ne“? Abychom druhého povzbudili k úplnější odpovědi a k tomu, aby situaci skutečně osvětlil, potřebujeme šest „kouzelných“ slov: kdo, co, proč, kde, kdy a jak. Říkejme jim W‑slova.

Otázky, které těmito slovy začínají, jsou skvělé, protože samy o sobě neumožňují jednoduchou odpověď ano/ne.

Podívejme se na tento rozhovor mezi Jennie a její kamarádkou:

Jennie: „Byla jsi včera večer někde?“
Kamarádka: „Ano.“
J: „Kde jsi byla?“
K: „V kině.“
J: „Ale ty přece kino nenávidíš, že?“
K: „Ne.“
J: „Proč jsi šla?“
K: „Byla jsem na rande s Bobem, ale pršelo, tak jsme se rozhodli jít do kina.“

Všimli jste si, že některé otázky usnadnily Jennieině plaché kamarádce odpovědět jen ano nebo ne? Kdykoli Jennie nezačala otázku W‑slovem, kamarádka měla tendenci odpovědět právě takto. Naopak, když Jennie použila W‑slovo, kamarádka poskytla úplnější a uspokojivější odpovědi – Jennie dokonce získala i nějaké šťavnaté drby o rande!

Otázky s W‑slovy jsou lepší také proto, že jsou méně zavádějící a méně konfrontační. Nejhorší otázka, kterou Jennie položila, byla: „Ale ty přece kino nenávidíš, že?“ Tato otázka je velmi útočná – nutí kamarádku, aby s ní nesouhlasila, pokud chce odpovědět pravdivě. Ve většině případů se dotazovaný raději prostě ztotožní se zavádějící otázkou, protože je to nejjednodušší způsob, jak odpovědět, a často tím tazateli poskytne odpověď, kterou ten stejně očekává.

V předchozí části jste viděli, že některé typy otázek jsou skvělé, protože jsou velmi otevřené a vybízejí k úplné odpovědi. Zároveň jste zjistili, že jiné formy jsou mnohem méně účinné, protože jsou „návodné“.

Prvním typem špatných otázek jsou tedy otázky návodné. Další tři problematické typy jsou: vágní otázky, záporné otázky a složené otázky.

Vágní otázky postrádají jasné zaměření a bývají příliš široké na to, aby na ně respondent dokázal účinně odpovědět. Příkladem vágní otázky je: „Co si myslíte o moderním světě?“

Dalším typem jsou záporné otázky, které mohou být matoucí. Pokud v otázce použijete příliš mnoho záporů nebo dokonce dvojitý zápor, výrazně tím ztížíte odpověď člověku, kterého se ptáte. Jinými slovy, při kladení otázek se vyhněte příliš složitým formulacím, jako je: „Není snad špatné předpokládat, že se vám ten film nelíbil?“

Čtvrtým typem jsou složené otázky – tedy několik otázek zamaskovaných jako jedna. Představte si, že sledujete tiskovou konferenci a novinář se zeptá: „Komu jste předal státní tajemství a měla by se veřejnost obávat?“ Všimněte si, že novinář ve skutečnosti položil dvě otázky najednou.

Na složené otázky tohoto typu se jen zřídka dostane plnohodnotná odpověď na obě části – respondent na jednu polovinu prostě zapomene. Jakmile politik popře, že by nějaká tajemství předal, je nepravděpodobné, že ještě dodá, že se veřejnost samozřejmě nemá čeho bát, protože žádná tajemství nikdy nesdílel.

Lepší novinář položí jednu jasnou otázku, aby si ji dotazovaný snadno zapamatoval a mohl se k danému tématu srozumitelně vyjádřit.