Ženy, jídlo a Bůh

V určitém okamžiku se téměř každý pokusí zhubnout. Někdy dává smysl shodit pár kilogramů a zlepšit si zdraví. Jindy ale motivace k dietě odráží hlubší problém – naše pochyby o vlastní hodnotě a to, jak používáme jídlo k úniku před nepříjemnými pocity.

V tomto shrnutí se podíváme na emocionální příčiny nutkavého přejídání a na to, jak se vyrovnat s touhou jíst dál, i když už nemáme hlad. Dobrá zpráva je, že existuje způsob, jak přerušit začarovaný kruh nutkavého přejídání a neustálého dietování – a má mnohem méně společného s běžeckým pásem než s vnitřní, duchovní cestou.

Autorka Geneen Roth má za sebou desítky let práce s lidmi, kterým pomáhá žít zdravější emocionální život. Sdílí zde moudrost, kterou získala na vlastní cestě, i to, co se naučila od svých klientů.

V těchto úryvcích zjistíte mimo jiné:

• jak může meditace pomoci dostat se k jádru poruch příjmu potravy,
• co nám může film Na Hromnice o den více říct o hubnutí,
• jak se naučit jíst to, co chcete – a přitom zůstat zodpovědní.

Složitý vztah k jídlu často začíná jinými potížemi – šikanou ve škole, zneužíváním doma nebo třeba rozvodem rodičů. V případě Geneen Roth její dětské trápení vyústilo v poruchu příjmu potravy.

V rané pubertě byla Roth často smutná nebo naštvaná kvůli klukům nebo kvůli dysfunkčnímu vztahu svých rodičů. Uchylovala se proto k přejídání, aby své rozbouřené emoce otupila. Přirozeně přibrala, a to ji vedlo k přesvědčení, že není hodná lásky. Následovaly přísné diety, které dokázala držet týdny či měsíce.

Tyto plány se však nevyhnutelně zhroutily. Dříve či později přišla nějaká emočně náročná situace – hádka se sourozencem, nepříjemný pohled cizího člověka na ulici – a potlačené pocity smutku či hněvu se znovu vynořily. Přejídání se pak vracelo na dny či týdny.

Navzdory veškerému nepohodlí může ale utrpení nakonec vést k duchovnímu poznání. Nikdo po něm netouží, ale bez emočního zmatku bychom často neměli důvod hledat v životě hlubší smysl. Když naše trápení dosáhne bodu zlomu, ocitáme se na křižovatce: buď to vzdát, nebo změnit způsob, jakým žijeme a jak se na život díváme.

Když se Roth dostala do tohoto bodu, obrátila se k meditaci a zažila duchovní epifanii – uvědomila si, že život je víc než to, co vnímáme pěti smysly.

Chcete‑li objevit svou vlastní duchovní pravdu, zaměřte se na to, co vám brání v klidu mysli. Když o tom meditujete, postupně začnete rozumět hlubším emocím, které stojí za vaším utrpením, a budete je moci uznat a zpracovat.

Aby Roth ukončila kruh přejídání a diet, musela zásadně změnit způsob, jak o sobě přemýšlí. Znamenalo to uvěřit, že je hodná lásky taková, jaká je. To nakonec vedlo k obrovské proměně jejího života.

Na jaře roku 1982 odjela Geneen Roth do Indie na svůj první meditační pobyt. Může to znít idylicky, ale po pár dnech měla chuť křičet na učitele a naskočit na první let domů.

Důvodem jejího nepohodlí byla úplná absence rozptýlení. Když trpíme, nejjednodušší úlevu obvykle hledáme v tom, že odvedeme pozornost jinam. Na meditačním pobytu ale žádný únik v podobě rozptýlení neexistoval.

Rozptýlení nám umožňují vyhnout se přímému setkání se životem. Stačí si uvědomit, kolik času jim věnujeme: hodiny u televize, bezcílné brouzdání po internetu, snění o tom, co „mohlo být“. A pak jsou tu příjemná rozptýlení, jako je jídlo a sex. Jsme jimi tak posedlí, protože nám pomáhají nemyslet na věci, kterým se nechceme postavit.

Někdy nás tato posedlost rozptýlením dovede až k tomu, že zapomeneme na ostatní lidi ve svém životě. Roth například zná ženu, která tak spěchala do obchodu, aby si koupila něco k jídlu, že si ani neuvědomila, že nechala malé dítě v autě.

Rozptýlení mají velkou moc. Když se Roth ocitla v meditačním centru, musela čelit svému životu bez všech obvyklých úniků. Bylo to náročné, ale právě o tom duchovní cesta je: postavit se všem aspektům svého života.

Většinou bychom se některým stránkám života raději vyhnuli. Zlomenému srdci, lítosti, bolestným okamžikům, které bychom nejraději nechali nedotčené. Jenže zlomené srdce je nevyhnutelnou součástí života. Někteří naši blízcí budou vážně nemocní, někteří zemřou, jiní se odcizí. Naši rodiče mohou zestárnout natolik, že budou trpět demencí nebo ztratí pohyblivost.

Když se vydáte duchovní cestou, musíte se těmto těžkým stránkám života postavit a prožít bolestné chvíle spolu s těmi šťastnými – protože všechny mají svou hodnotu.

V následujících kapitolách se podíváme na psychologické a duchovní nástroje, které vám pomohou tyto bolestné chvíle přijmout i se všemi pocity, které je provázejí.