Zajímavé dějiny randění

Dávání lidí dohromady, bez ohledu na jejich sexuální orientaci, bylo vždy důležitou součástí lidské existence. A Britové na tom nejsou o nic lépe než ostatní – možná dokonce hůř! V tomto shrnutí získáte přehled o tom, jak se britský přístup k randění za posledních tři sta let proměnil. Pochopíte kulturní dějiny britského randění a uvidíte, jaké břemeno si s sebou nese dodnes.

Od prozaických novinových inzerátů a formálních londýnských plesů až po výběr potenciálního partnera jediným swipem po obrazovce – Britové ušli dlouhou cestu. Zatímco se však metody změnily, třídně podmíněný přístup k randění přetrvává.

V tomto shrnutí získáte vhled do historie britského randění a do toho, jak jsou Britové naladěni na společenské interakce. Dozvíte se mimo jiné:

• jaký je poněkud nepatřičný původ slova „jazz“,
• jaké byly přijatelné důvody pro rozvod v Británii 30. let 20. století,
• a do kterého roku Světová zdravotnická organizace vedla homosexualitu jako duševní nemoc.

Když se ohlédneme za dějinami vztahů mezi muži a ženami ve Spojeném království, některé aspekty znějí velmi podivně, zatímco jiné nám připadají povědomé.

Vezměme si třeba fenomén „manuálů slušného chování“, které byly populární až do konce sedmnáctého století. Tyto příručky četli muži – tehdejší svůdníci – aby se naučili, jak okouzlit dámy a dostat se jim „pod sukni“.

Časy se ale měnily. Přišlo období Jane Austenové. A pokud znáte její romány, víte, že manželství na konci 18. století byla spíš o společenském postavení a penězích než o lásce. Pokud obě strany splňovaly tyto předpoklady, mluvilo se o „dobrém“ manželství.

Důsledky pro dvoření byly jasné. Místo lehkovážného lichocení začali muži apelovat na rozum žen – případně jejich otců. Nejlepšími přednostmi se staly slušný charakter a silný bankovní účet. Postoje lidí k randění se tak změnily: věděli, co chtějí, a co mohou nabídnout.

Brzy se proto v denním tisku začaly množit inzeráty osamělých srdcí. Samozřejmě, bohatí se k inzerátům neuchylovali. Měli „sezónu“ v Londýně. Ta probíhala od března do června a byla plná plesů a společenských večerů. Rodiny posílaly své dcery, aby byly na veřejnosti vidět a aby je „ulovili“ potenciální manželé.

Šlo o poměrně formální akce. Pravidla oblékání i společenský kodex byly velmi přísné. I ten nejmenší přešlap mohl znamenat, že mladá žena bude po zbytek sezóny přehlížena.

Naštěstí takto na status orientované dvoření v 19. století postupně ustoupilo romantičtějšímu pojetí lásky. Tato změna byla částečně vyvolána velmi veřejně projevovanou náklonností královny Viktorie k jejímu manželovi princi Albertovi. Dokonce to byla ona, kdo mu požádal o ruku!

V tomto období se také rozšířily valentýnské karty. Ačkoli je dnes vnímáme jako klasické romantické gesto, jejich popularitu umožnila především dostupnost levného papíru a nové tiskové techniky. V roce 1836 bylo v Británii odesláno 60 000 karet, v roce 1840 už neuvěřitelných 400 000. Zavedení levné veřejné pošty pak způsobilo, že se jejich počet do roku 1871 ztrojnásobil.

Nově prosazovaná romantika však byla stále silně ovlivněna genderovými a třídními normami. Dáma z vyšších vrstev jen stěží mohla povýšit milence z nižší třídy prostřednictvím sňatku. Taková svoboda byla vyhrazena pouze gentlemanům.

V roce 1870 vstoupil v platnost Zákon o majetku vdaných žen a jeho dopady byly obrovské. Do té doby se vše, co žena vlastnila nebo zdědila, po svatbě automaticky stalo majetkem jejího manžela. To už nově neplatilo.

Genderová nerovnost v romantických vztazích sice přetrvávala, ale už nebyla tak jednostranná. Pozdní viktoriánské období navíc přineslo řadu nových romantických svobod, mimo jiné díky novým formám dopravy. Dnes považujeme cestování za samozřejmost, ale tehdy příchod bicyklu a parního vlaku znamenal, že se okruh potenciálních partnerů náhle výrazně rozšířil. Najednou jste mohli mít milence v jiném městě!

Vlaky a vlaková nádraží se navíc stala místy, kde muži a ženy mohli legitimně trávit čas v těsné blízkosti. Bicykly byly obzvlášť důležité pro emancipaci žen. Umožnily jim konečně cestovat samostatně, i když tato nově nabytá svoboda vyvolávala u některých pokryteckých moralistů pohoršení.

Další významný krok nastal v roce 1861: Zákon o trestných činech proti osobě zrušil trest smrti za anální styk, kterému Britové říkali „buggery“. Přesto však mohli být lidé za homosexuální činy stále uvězněni.

Trvalo nějakou dobu, než se důsledky těchto zákonů naplno projevily, ale během edwardiánské éry na počátku 20. století si vyšší třída užívala života plnými doušky. Syn královny Viktorie Bertie, budoucí král Eduard VII., byl středobodem aristokratické zábavy.

Zhruba ve stejné době dorazil do Anglie ragtime a celá řada s ním spojených tanců. Taneční sály se staly oblíbeným místem, kde si lidé – zejména z nižších vrstev – mohli užívat eleganci a být viděni.

Z USA přišly také takzvané „buccaneer brides“ – bohaté dědičky hledající manžele mezi britskou elitou, podobně jako fiktivní lady Cora v televizním seriálu Downton Abbey. Přijížděly proto, že londýnská společnost byla prostupnější než ta newyorská a uvolněnější americký styl byl mezi britskými muži v oblibě.

V tomto proměňujícím se prostředí se objevila osvobozenější třída žen – takzvané Nové ženy. Tyto ženy měly vlastní zájmy, kouřily, řídily auta a dokonce nosily mužsky střižené oblečení. Nebály se požadovat vzdělání a sexuální rovnost. Suffražetky z počátku 20. století byly zosobněním Nových žen, když se pustily do boje za volební právo a rovnost pro ženy.