Všechno o lásce

Všechno začíná v dětství. Pohádky, média, romantické historky starších příbuzných – všechny nám předávají stejnou zprávu: láska má moc změnit náš život k lepšímu. V dnešním světě se ale láska jeví jako nedostatkové zboží – mnoho lidí k ní přistupuje cynicky a jako kultura se soustředíme spíše na moc a materialismus.

To však většině z nás nebrání v tom, abychom lásku dál hledali, i když často už bez velké naděje. Problém přitom není v tom, že by byla tak těžko k nalezení; skutečný problém je, že vlastně ani nevíme, co láska doopravdy je.

V tomto shrnutí se podíváme na omyly v našich představách o tom, co láska je, co od ní čekáme a jak ji hledáme. Získáte podněty, které vám pomohou přehodnotit své chápání lásky a proměnit svůj přístup k ní do budoucna – od rodinných vazeb až po vztah k sobě samým i k druhým.

Dozvíte se mimo jiné:

• proč mohou lidé s milujícími pocity zároveň jednat bolestivě,
• jak může jednodušší způsob života vytvořit víc prostoru pro lásku,
• a jaké důležité lekce o lásce se můžeme naučit od svých přátel.

Jaké téma všichni důvěrně známe – z filmů, které sledujeme, z knih, které čteme, i z písní, které si pobrukujeme? Pokud tipujete lásku, máte pravdu. Přestože jsme obklopeni obrazy a představami o lásce, mnoho z nás má zkreslenou představu o tom, co láska ve skutečnosti je. A to nám výrazně ztěžuje hledání lásky v našem vlastním životě.

Máme tendenci chápat lásku jako silný cit, náklonnost k rodině, přátelům nebo romantickým partnerům. Problém tohoto pojetí spočívá v tom, že se soustředí jen na pocit a přehlíží volby a jednání, bez nichž láska nemůže skutečně rozkvést. V některých případech dokonce důraz na samotný pocit vede k tomu, že omlouváme nebo přehlížíme chování, které je zjevně neláskyplné.

Představte si například, kolik lidí, se kterými je ve vztazích špatně zacházeno, trvá na tom, že své partnery milují – a že i oni je milují. Představa, že jsme milováni, i když jsme zraňováni, se přitom neobjevuje jen v romantických vztazích; učíme se ji už jako děti. Mnoho rodičů trestá své děti fyzicky nebo křikem a zároveň tvrdí, že je milují. Děti si tak odnášejí do dospělosti přesvědčení, že je v pořádku, když s nimi ti, kdo říkají, že je milují, zacházejí špatně.

Chceme-li lásku opravdu poznat, musíme ji chápat nejen jako pocit, ale i jako činnost. Autorka navrhuje definici, kterou sdílí řada psychologů a teoretiků před ní: láska je aktivní podpora duchovního růstu nás samých i druhých.

Když se na lásku díváme tímto prizmatem, začneme vyhledávat a uskutečňovat konkrétní skutky lásky – místo abychom se spoléhali jen na vnitřní prožitek. Zároveň tím přispíváme ke vzniku společnosti, která je méně tolerantní ke zneužívání a zanedbávání v jakémkoli vztahu.

Představte si, že si zakládáte profil na seznamce. Máte vybranou skvělou fotografii, vypsané své zajímavé koníčky a teď máte popsat své vlastnosti. Jaká je pravděpodobnost, že se označíte za někoho, kdo lže? Nejspíš velmi malá, že?

Vyrůstáme s představou, že lhát je špatné – a přesto naše společnost muže i ženy v oblasti vztahů podivně povzbuzuje k tomu, aby si navzájem neříkali pravdu.

V patriarchální společnosti mají muži přiděleno více moci než ženy a očekává se od nich, že budou dominantní. Tato dominance jim dává větší prostor porušovat pravidla a normy bez ohledu na následky, což je zase povzbuzuje k tomu, aby bez zábran lhali. Muži často autorce lhali, aby zakryli své pocity nebo se vyhnuli konfrontaci a odpovědnosti.

Patriarchát však vede ke lhaní i ženy. Zatímco muži používají nepoctivost spíše k udržení nebo posílení moci, ženy často lžou proto, aby byly milovány nebo aby od mužů získaly to, co potřebují. Zamyslete se, jak často jsou ženy povzbuzovány, aby měnily svůj vzhled, aby byly považovány za „atraktivní“. Nebo jak některé ženy záměrně zjednodušují svůj projev či předstírají, že jsou slabší, než ve skutečnosti jsou, protože věří, že inteligence nebo nezávislost by mohla potenciální partnery odradit.

Pro obě pohlaví platí, že lži podkopávají důvěru. A bez důvěry je těžké vytvářet skutečná pouta, v nichž může láska růst.

Dalším způsobem, jak naše kultura znesnadňuje prožívání lásky, je podpora chamtivosti a přehnaný důraz na materiální statky. Mediální obrazy úspěchu a štěstí nás vybízejí k neustálé spotřebě a k hledání okamžitého uspokojení. Chceme víc peněz, větší domy, nejnovější technologie – a chceme je hned.

Tato chamtivost se pak přelévá i do našich vztahů. Začínáme se k lidem chovat jako k předmětům: odložíme je, pokud okamžitě nenaplňují naše potřeby, a rychle přecházíme k někomu dalšímu. Láska, která vyžaduje čas a závazek, se v takovém prostředí nemá šanci rozvinout.

Dobrou zprávou je, že svůj přístup k životu – a tím i k vztahům – můžeme změnit. Místo abychom se neustále snažili hromadit a prosazovat jen své potřeby na úkor ostatních, můžeme se učit žít prostěji: sdílet zdroje a vědomě praktikovat soucit s lidmi kolem nás.