Verbální judo

Stalo se vám někdy, že jste se snažili něco sdělit, ale i přes veškerou snahu se vám nedařilo jasně vyjádřit, co přesně máte na mysli? A zatímco se to děje, cítíte, jak je váš protějšek čím dál netrpělivější, nebo dokonce uražený a rozzuřený? Nejste v tom sami. Prakticky každý se někdy ocitl v takové situaci – ať už v práci, s blízkým člověkem, nebo s úplným cizincem.

Co tedy dělat, když komunikace selhává? Jak můžete uvolnit napětí a vyjádřit se jasněji? Připravte se seznámit s Verbálním judem – jazykovým uměním, které vám pomůže předcházet nedorozuměním a zlepší vaši schopnost vést smysluplnou konverzaci. Následující úryvky vás naučí základní „chvaty“.

Dozvíte se mimo jiné, že přímé rozkazy jsou v komunikaci spíše kontraproduktivní; proč je empatie kouzelnou hůlkou pro komunikaci bez napětí; a že parafrázování je často opomíjený, ale mimořádně účinný nástroj dorozumívání.

Představte si, že jste nováček u policie. Jsou dvě hodiny ráno a právě vás poslali uklidnit domácí hádku v problémové čtvrti v Emporii v Kansasu. Zní to docela děsivě, že? Autor se kdysi ocitl přesně v takové situaci. Naštěstí měl po svém boku partnera, Bruce Faira, zkušeného policistu. Právě on mu dal první lekci z Verbálního juda.

Tento pojem označuje umění komunikace – proces, který ve skutečnosti nemá žádná pevná pravidla. Podívejme se, jak si jeho partner poradil s křičícím párem: vešel přímo do jejich bytu, posadil se na pohovku a začal si číst noviny. Pár na něj několikrát pohlédl, ale dál se hádal. Nakonec policista Fair jejich spor přerušil a zeptal se, jestli může použít telefon. Pár, zaskočený jeho žádostí, souhlasil – a hádka se přerušila.

Fair pak do telefonu cosi zamumlal a položil ho, jako by byl nespokojený s tím, že ho někdo ve dvě ráno odmítl. Potom se páru zeptal, co se děje, a připomněl jim, že v tuto dobu je lepší být potichu. Konflikt nakonec skončil smírně.

To byla autorova první zkušenost s opravdovou silou komunikace. Pozorovat policisty, jak zvládají napjaté situace, je skvělý způsob, jak se učit o komunikaci – vyžaduje to však pečlivé studium. I autor byl zpočátku zmatený. Nebyl si jistý, co se té noci v Kansasu vlastně stalo, a když se svého partnera zeptal, proč postupoval právě tak, Fair jen odpověděl, že jednal podle instinktu.

Autor ale chtěl vědět víc, a tak se rozhodl tyto instinkty „rozebrat“ a pochopit jejich strukturu. V následujících letech pozoroval své kolegy a pečlivě si zapisoval jejich komunikační postupy. Výsledkem této práce byla příručka o umění Verbálního juda.

Stalo se vám někdy, že vás cizí člověk slovně seřval za nějaký drobný prohřešek – třeba za přecházení na červenou, když široko daleko nikdo nebyl? Pokud ano, můžete si být jistí, že váš verbální útočník neznal základní pravidla Verbálního juda.

Efektivní komunikace totiž spočívá mimo jiné v tom, že se vyhýbáme přímým příkazům a povýšenému tónu. Existují určité běžné fráze, kterým by se měli vyhnout jak policisté, tak civilisté – v podstatě každý.

Například rozkaz „pojď sem!“ vám téměř nikdy nepomůže dosáhnout cíle. Nejenže zní hrozivě, ale navíc neposkytuje žádnou informaci o tom, proč by měl dotyčný poslechnout. Mnohem lepší je nejprve zdvořile upoutat pozornost dané osoby a teprve potom se zeptat, zda si s ní můžete promluvit.

Další frází, které je dobré se vyhnout, je „to bys nepochopil“. Je krajně povýšená a naznačuje, že považujete druhého buď za hloupého, nebo méněcenného – případně obojí. Mnohem vhodnější je říct, že to, co máte na srdci, je složité na pochopení nebo obtížně vysvětlitelné. Dejte jasně najevo, že případné neporozumění plyne ze složitosti informace, nikoli z nedostatku inteligence vašeho partnera v rozhovoru.

Verbální judo také vyžaduje, abyste aktivně vysvětlovali pravidla, která uplatňujete, místo abyste se jen odvolávali na svou autoritu. Skvělým příkladem toho, čemu se vyhnout, je klasické tvrzení, k němuž se často uchylují rodiče, učitelé i policisté: „Pravidla jsou pravidla.“ Jak vám řekne každé dítě, neexistuje otravnější „vysvětlení“. Pokud mají pravidla rozumný důvod, měli byste ho umět sdělit.

Například chcete, aby vaše děti šly spát v 19:00. Můžete prostě říct, že „tak to je“, nebo jim vysvětlit, že když se nevyspí, nebudou si ráno užívat školu, protože budou unavené a podrážděné.