Unselfie

V naší hyperindividualistické společnosti jsou děti neustále povzbuzovány k tomu, aby spolu soutěžily – ať už jde o nejlepší známky ve třídě, nebo o sportovní úspěchy. Když je tolik oblastí dětského života prodchnuto soutěživostí, není divu, že mnoho dětí vyrůstá s hlavní starostí zaměřenou na sebe: já, já, já.

Mohlo by se zdát logické předpokládat, že ochotné a empatické děti v takovém sebestředném prostředí nutně prohrávají. Ve skutečnosti je to ale přesně naopak: nedávné studie ukazují, že empatické děti jsou zdravější, šťastnější a úspěšnější než jejich více sebestřední vrstevníci. To je výhoda empatie.

Jak tedy můžete u svých dětí empatii podporovat? Pojďme to zjistit. V tomto shrnutí se dozvíte:

• jak může přístup známý jako „učení pomocí skládaček“ proměnit cizince v přátele,
• proč mohou hrdinské příběhy dítě odradit od pomoci druhým,
• a jak mohou korálky a třpytky pomoci vašemu dítěti se zklidnit.

Věděli jste, že slovo „selfie“ bylo v roce 2014 zvoleno slovem roku Oxfordskými slovníky? Stalo se tak poté, co jeho používání meziročně vzrostlo o 17 000 procent. Tato posedlost fotografováním sebe sama je příznakem sebestředné, egem ovládané společnosti, v níž chce být každý středem pozornosti.

Psychologové se dokonce shodují, že empatie klesá, zatímco narcismus mezi mladými dospělými neustále roste. Vezměme si například psycholožku Sarah Konrath, jejíž tým na Michiganské univerzitě v Ann Arbor analyzoval 72 behaviorálních studií mezi vysokoškolskými studenty za poslední tři desetiletí. Jejich výsledky, publikované v časopise Personality and Social Psychology Review, vykreslují znepokojivý obraz. Ukázalo se, že dnešní studenti jsou zhruba o 40 procent méně empatičtí než jejich vrstevníci před 30 lety.

Současně se míra narcistického chování – včetně sobectví, přehnaného pocitu vlastní důležitosti a silné potřeby obdivu – zvýšila o ohromujících 58 procent. Podobný trend naznačuje i průzkum Gallup: zatímco v 50. letech souhlasilo s tvrzením „Jsem velmi důležitý“ jen asi 12 procent teenagerů, od konce 80. let se toto číslo pohybuje kolem 80 procent.

Pokles empatie je patrný také na rostoucí míře šikany mezi školními dětmi. Děti, které šikanují ostatní, své oběti dehumanizují a nedokážou se na svět podívat jejich očima – a právě proto je vysoká míra šikany silným ukazatelem klesající empatie. Ačkoli si děti byly navzájem kruté vždy, nedávné studie ukazují, že šikana v posledních letech dosáhla historického maxima. Jedna studie zaznamenala 52procentní nárůst během pouhých čtyř let. Jiný výzkum zjistil, že do šikany se zapojují už děti ve věku tří let. Možná nejvíce znepokojivé je, že jeden z pěti středoškoláků uvádí, že kvůli krutosti vrstevníků uvažoval o sebevraždě.

Vidíme tedy, že dnešní děti jsou ve srovnání s předchozími generacemi v jejich věku mnohem více zaměřené na sebe. To ale neznamená, že to tak musí zůstat. V následujících kapitolách se dozvíte, jak tuto mentalitu změnit.

Stejně jako se děti nerodí s dovedností samy si vyměnit plenku, nepřicházejí na svět ani s vrozenou schopností chápat druhé a jednat empaticky. I ty nejbystřejší děti potřebují roky zkušeností, než se naučí plynule číst neverbální signály a mimiku.

To ale neznamená, že jim v tom nemůžete pomoci. Za prvé můžete využít osobní kontakt k tomu, abyste děti naučili číst emoční signály. To je zásadní, protože děti a teenageři jsou obzvlášť náchylní k mylnému výkladu takových gest, což jim – a potenciálně i lidem kolem nich – způsobuje spoustu zbytečného trápení.

Abyste jim pomohli, věnujte zvláštní pozornost vlastnímu neverbálnímu projevu a buďte připraveni vysvětlovat věci jako: „Neboj se, nejsem naštvaný. Jen jsem unavený. Když si budu třít oči, znamená to, že jsem unavený.“

Můžete s dítětem také trénovat „pozorování lidí“. Během výletu do obchodního centra se třeba zeptejte: „Kdo vypadá naštvaně, unaveně nebo znuděně?“

Za druhé můžete využít knihy a filmy k tomu, abyste děti učili o emocích. Můžete například sledovat pár minut televizního seriálu se ztlumeným zvukem a hrát si na hádání, jak se herci cítí. Tento typ cvičení je užitečný způsob, jak děti naučit vnímat neverbální projevy.

Skvěle k tomu slouží i knihy. Když hlavní postava v příběhu prožívá nějakou emoci, zeptejte se dětí: „Jak poznáme, že má strach?“ nebo „Cítil(a) ses někdy podobně?“ Tím jim dáváte příležitost pochopit emoci „zevnitř“.

A nakonec – dejte svým dětem emoční slovník. O něčem, pro co nemáme slova, se těžko mluví, a u emocí to platí dvojnásob. Vystavujte proto děti slovům jako „dychtivý“, „sebejistý“ nebo „znepokojený“, která jdou dál než jen za jednoduché „šťastný“ a „smutný“.

Abyste měli jistotu, že emoční slovník skutečně používáte, mluvte s dětmi i o vlastních pocitech. Zvlášť si dejte záležet, abyste používali bohatou emoční slovní zásobu při hře s chlapci, protože ti v každodenním životě takovou řeč obvykle slýchají méně.