Umění veřejného mluvení

Pavouk, výšky, veřejné vystupování. Každý máme nějakou fobii. A i kdybyste raději přešli po laně plném pavouků nataženém mezi dvěma mrakodrapy, než abyste promluvili před napjatě očekávajícím publikem, veřejné vystupování nemusí být tak děsivé. Jak ukazují tyto úryvky, schopnost mluvit na veřejnosti je především otázkou praxe.

Začátky budou nepříjemné, ale existuje jen jeden způsob, jak ten svíravý pocit překonat – musíte do toho skočit. Jakmile to uděláte, zbytek už bude relativně snadný. Ovládnout umění řečnictví je ve skutečnosti zábavný a nesmírně obohacující úkol.

Ano, vyžaduje to hodně cvičení, ale úspěšné vystupování nakonec stojí hlavně na opravdovém zaujetí a víře v téma, o kterém mluvíte. Tyto úryvky vám nabídnou řadu praktických tipů – od toho, jak překonat trému, až po to, jak uspořádat publikum – které podpoří vaši osobní opravdovost a přesvědčení.

Cestou se také dozvíte, v čem je uspořádání publika podobné rozdělávání táboráku, proč nemůžete přibít větve jednoho stromu na kmen jiného a co mají společného basketbalisté s řečníky.

Pamatujete si, jak jste se učili plavat? Šli jste do knihovny, nastudovali příručku o plavání a pak, plni nově nabytých znalostí, sebevědomě oblékli plavky a bez obav skočili do nejbližšího rybníka? Sotva.

Ať už si to pamatujete, nebo ne, plavat jste se naučili tím, že jste prostě plavali – a pravděpodobně jste si přitom užili dost neohrabaného máchání a vody v nose, než jste se ve vodě začali cítit jako doma.

Proč to připomínat? Protože osvojování umění veřejného vystupování je učení se plavat v jiné podobě. Mluvení je jediný způsob, jak se stát zručným řečníkem. A to znamená skočit do metaforické hluboké vody.

Zpočátku budete při pohledu do tváří publika nejspíš cítit obavy. Není důvod se tím trápit. Mnozí skvělí řečníci – od britského státníka Williama Gladstona po amerického kazatele Henryho Warda Beechera – se strachu z pódia nikdy úplně nezbavili. Cílem proto není stát se bezbázlivými, ale naučit se se strachem zacházet.

Existují tři základní způsoby, jak na to. Prvním je zbavit se přehnané sebekritiky tím, že se necháte zcela pohltit tématem svého projevu. Když jste naplno soustředění na myšlenku či poselství, které chcete sdělit, nezbývá mnoho prostoru na marné obavy z toho, jak vypadáte nebo jak na vás publikum pohlíží. Podřiďte se obsahu svého projevu – a neúměrné starosti o vlastní obraz ustoupí do pozadí.

Neméně důležité je mít co říct. Mnoho řečníků selhává proto, že přicházejí na pódium nepřipravení. Pokud si nepřipravíte materiál a neprocvičíte si projev, pochybnosti a obavy vás s velkou pravděpodobností přepadnou ve chvíli, kdy otevřete ústa. Abyste tomu předešli, autor doporučuje naučit se zpaměti alespoň první věty svého vystoupení.

A pak – když jste se dobře připravili – s úspěchem počítejte. Očekávat úspěch neznamená nafoukané sebevědomí a samolibý úsměv. Zachovejte si pokoru – ne ustrašenou, podlézavou, ale živou skromnost, trvalou otevřenost k tomu, být lepší. Odhoďte sebestředné obavy a buďte ochotni uspět.

Vaše první projevy mohou připomínat spíš topení než plavání – ale vytrvejte v praxi a brzy se začnete ve vodách veřejného vystupování pohybovat jistě a plynule.

Představte si, že jste pianista. Ať už hrajete vlastní skladby, nebo díla jiných autorů, existuje nespočet způsobů, jak hudbu interpretovat. Můžete hrát pomalu nebo rychle, tiše nebo hlasitě, s divokými akordy nebo s přísnou pravidelností. Stručně řečeno, neexistují pevná pravidla, jak „má“ hudba znít.

Totéž platí pro veřejné vystupování. Možností, jak pronést úspěšný projev, je nekonečně mnoho, ale nejprve musíte zvládnout základní nástroje přednesu.

V projevu, stejně jako v hudbě, je největším nepřítelem monotónnost. Představte si, že se snažíte zahrát Bachův koncert na klavíru jen jednou klávesou. Sebevětší odhodlání ani vynalézavost by z takového monotónního výkonu neudělaly nic jiného než smrtelnou nudu.

Jak se monotónnosti vyhnout? Musíte svůj nástroj – hlas a projev – vybavit škálou různých „tónů“.

Prvním klíčem k živému projevu je důraz. Důraz spočívá v tom, že porovnáváte a stavíte do kontrastu ústřední myšlenky svého vystoupení, a základním prostředkem je zdůraznění důležitých slov.

Vezměme si například větu: „Osud není otázkou náhody. Je to otázka volby.“ Jak ji vyslovit co nejvýrazněji? Místo abyste kladli stejný důraz na každé slovo, měli byste zdůraznit „osud“, protože je tématem první věty. Dále „není“, aby vynikla negace. A slovo „náhody“ si také žádá důraz, protože bude v kontrastu s klíčovým slovem následující věty – „volby“.

Zdůraznit slovo ale neznamená nutně říct ho hlasitěji. Pokud mluvíte zvýšeným hlasem, můžete důležité slovo naopak zašeptat; pokud mluvíte v rezonujícím tenorovém tónu, můžete ho pronést hlubším basem. Právě změna výšky hlasu je první ze tří technik, jak podtrhnout klíčové myšlenky projevu.

Druhou a třetí technikou jsou změna tempa a pauza. V běžné řeči lidé přirozeně zrychlují, když líčí vzrušující události, a zpomalují, když sdělují něco důležitého. Často také vkládají pauzy pro dramatický účinek.

Můžete si tedy například udělat krátkou pauzu těsně před nebo hned po významném slově či větě. Nebo můžete rychle přeběhnout méně důležitou první část věty a pak pomalu a zřetelně vyslovit klíčová závěrečná slova.

Některé klávesy vašeho řečnického „nástroje“ už máte před sebou. Jak na ně zahrajete, je na vás.