Umění učení

„Někdy vyhrajete, někdy prohrajete.“ Tuhle frázi jste pravděpodobně slyšeli už milionkrát. A i když na ní něco je, nebylo by lepší vůbec neprohrávat?

Právě o tom je kniha Umění učení: o tom, jak překonat svého nejtěžšího soupeře – sebe sama – a dosahovat špičkových výkonů. Autor, mnohonásobný šachový šampion s dlouholetou praxí v bojových uměních, je ideálním průvodcem. Nabízí konkrétní rady, jak zlepšit svůj výkon, včetně praktických technik a metod.

V tomto shrnutí zjistíte, proč vás prohry mohou dovést k vítězství, jaký přístup je nejlepší k samotnému procesu učení a jak se vypořádat s otravnými rozptýleními, která vám brání podat to nejlepší, co ve vás je.

Samozřejmě, nikdo z nás nemá rád prohry. Ať už jde o tenisový zápas, boj o povýšení, nebo třeba partii Monopolů, prohra není něco, na co bychom se těšili. Měli bychom ale na prohru nahlížet tak negativně?

Ve skutečnosti má prohra i své výhody. Autor se tuto lekci poprvé naučil v deseti letech, když začal hrát dospělé šachové turnaje. Zpočátku většinu partií prohrával, což bylo frustrující. Postupně ale začal přemýšlet o svém výkonu: proč jeho dovednosti nestačí?

Uvědomil si, že prohrává hlavně kvůli nedostatku koncentrace. Partie v dospělých turnajích byly dvakrát delší a v tak mladém věku prostě nedokázal udržet pozornost tak dlouho jako jeho starší soupeři. Prohry mu pomohly rozpoznat, že jeho hlavní slabinou je vytrvalost, a začal na ní cíleně pracovat.

Chcete‑li se zlepšovat, musíte vyhledávat soupeře, kteří jsou lepší než vy. Tím, že „investujete do proher“, si vytváříte příležitosti k učení. Platí to v jakémkoli oboru – a platí to i pro děti.

Dnes mnoho rodičů a učitelů věří, že soutěžení dětem škodí. Opak je ale pravdou: přiměřená míra soutěže děti vybaví schopností překonávat překážky v pozdějším životě.

Jak tedy poznat, kolik soutěžení je tak akorát? Jedním z přístupů je využít krátkodobé cíle jako podporu cíle dlouhodobého. Když dítě prohraje sportovní zápas nebo soutěž v oblasti, na které mu záleží, měli by ho rodiče nejprve ujistit, že je v pořádku cítit se smutné nebo zklamané. Zároveň by mu měli dát najevo, že jsou na něj hrdí, a pomoci mu pojmenovat, v čem se může zlepšit.

Z toho si dítě může odnést konkrétní krátkodobý cíl: naučit se novou dovednost nebo rozvinout novou silnou stránku do příští soutěže.

Přirozený talent vás dovede jen do určitého bodu. Pokud chcete patřit k nejlepším, musíte být připraveni a ochotni se učit – a to znamená čelit vlastní zranitelnosti a vlastním chybám. Může to být nepříjemné až zastrašující, ale je to přirozená součást učení.

V období intenzivního učení se často cítíme slabí, vyčerpaní nebo beznadějní – a někdy to prožíváme i fyzicky. Boxer s výbornou pravou rukou, ale slabou levou, dostane spoustu ran a projde těžkými koly, než se naučí levou používat stejně dovedně.

Učení metodou pokus–omyl a postupného zlepšování je náročné, ale musíme si dát pozor, abychom nezačali pochybovat sami o sobě. Snadno se pak dostaneme do sestupné spirály, kdy se za každou chybu trestáme a naše cíle se nám zdají stále nedosažitelnější.

Tomuto začarovanému kruhu se dá naštěstí poměrně jednoduše vyhnout: pokaždé, když uděláte chybu, udělejte krok zpět. Když se vám v tréninku nebo při cvičení něco nepovede, použijte svůj osobní „restart“ – krátký rituál, který vám pomůže pročistit hlavu. Může to být pár hlubokých nádechů, opláchnutí obličeje studenou vodou nebo třeba krátký padesátimetrový sprint.

Ať už vám funguje cokoli, je zásadní mít takovou techniku vždy po ruce, abyste si udrželi pozitivní energii a chuť pokračovat.