Touha po změně

V posledním století se feminismus stal jedním z nejžhavějších témat politických debat. Od původního zaměření na rovná práva a rovné odměňování se rozrostl v širší kritiku patriarchátu – sociálního systému, v němž muži zaujímají dominantní postavení v politice a ekonomice a zároveň mají morální autoritu a společenská privilegia.

Patriarchát však není škodlivý jen pro ženy, ale i pro muže. Stejně jako ženy podmaňuje, muže potlačuje. Zatímco ženy připravuje o politickou a ekonomickou rovnost, muže v patriarchátu zbavuje přístupu k lásce a dalším emocím.

V této knize se podíváme na ničivý vliv patriarchátu na muže i na společnost jako celek a na to, proč je nejvyšší čas na změnu. Dozvíte se mimo jiné:

• proč je rčení „chlapci nepláčou“ emblematičtým vyjádřením problémů patriarchátu,
• proč jsou chlapci vychováváni k přesvědčení, že sex je pro muže přirozená touha, ale láska ne,
• a proč je právě rodina místem, kde může skutečná změna v chování mužů začít.

Většina lidí ví, že „chlapci si prostě nehrají s panenkami“. Ale zamysleli jste se někdy nad tím, proč je tato představa tak hluboce zakořeněnou společenskou normou? Vyplývá z toho, jak patriarchát – systém, který předepisuje, jak se mají muži chovat – formuje naše myšlení.

Patriarchát je všudypřítomný. Je to mocenská struktura, která mužům říká, že mají stát v čele, dominovat svému okolí a cítit se nadřazeně, zejména vůči ženám. Indoktrinace do tohoto systému začíná už v raném dětství, kdy rodiče učí své děti pravidlům chování.

Právě v tomto období určuje pohlaví, jaké normy se děti učí. Dívky jsou vedeny k tomu, aby sloužily a pečovaly, zatímco chlapci se učí potlačovat své pocity a být těmi, kdo finančně zabezpečí rodinu – ale nemají se starat o druhé jinými způsoby.

Díky tomuto ranému učení je patriarchální logikou prostoupené každé sociální prostředí. Nezáleží na tom, zda jde o rodinu, náboženské prostředí, školu či jiné instituce – všude jsou děti i dospělí neustále upozorňováni, že porušení patriarchálních pravidel povede k trestu.

Uveďme příklad samotné autorky, která jako dítě vždy vyhrávala při hře s kuličkami se svým bratrem. Její otec považoval za nevhodné, aby byla lepší a „agresivnější“ než bratr, a proto jí hru zakázal. Když se vzepřela, zareagoval tím, že ji zbil a poslal do pokoje.

Patriarchát tedy proniká vším a situace je vážná. Dokud budou muži v tomto systému uvězněni, nebudou schopni skutečně milovat ani se spojit se svými emocemi. Patriarchát jim totiž upírá přístup k jejich vlastním pocitům, a tím i k emocionální pohodě.

Stačí si připomenout běžné rčení: „Chlapci nepláčou.“ Mnoho lidí nikdy nevidělo muže plakat – a to je přímý důsledek patriarchátu, který mužům vštěpuje, že cítit a projevovat emoce není „mužné“.

Dokud budou muži takto odpojeni od svých pocitů, budou zbaveni lásky – jak k sobě samým, tak k ostatním. V následující kapitole se podíváme blíže na důsledky tohoto emocionálního popírání.

Vzpomínáte si, kdy s vámi naposledy nějaký mužský kolega otevřeně mluvil o svých nejhlubších emocích? Muži jsou od útlého věku učeni, že pocitům je třeba se za každou cenu vyhnout. Patriarchát tak neformuje jen dospělé muže, ale už malé chlapce.

Chlapci se učí, že aby se stali „opravdovými muži“, musí být silní a nikdy nesmí být slabí. Pocity jsou spojovány se slabostí, a proto se z nich stává tabu. Po generace se rodiče dokonce báli chlapce utěšovat, aby taková pozornost nebyla vnímána jako „slabost“. Teprve v poslední době se tato absurdní logika začíná zpochybňovat.

Nemluvě o médiích, která chlapce zaplavují obrazy toho, co údajně znamená být mužem. Chlapcům je tedy říkáno, aby své pocity nevyjadřovali – a když jim tato možnost není dána, často se uchylují k agresi.

Mechanismus je jednoduchý: chlapci jsou vychováváni v přesvědčení, že jedinou přijatelnou emocí, kterou mohou projevit, je hněv. Když tedy něco nedostanou nebo se cítí zranění, reagují zuřivostí.

Média v tom hrají významnou roli: učí chlapce, že agresivní chování – ať už jde o kopání, bití nebo křik – je účinným způsobem, jak na sebe upoutat pozornost. To má samozřejmě vážné společenské důsledky. I když ne všichni muži během života použijí fyzické násilí, jsou vychováváni tak, aby k němu měli blízko. Patriarchální společnost totiž učí, že hněv a násilí jsou „mužné“.

Říkáme chlapcům, aby potlačovali své pocity, a tím je izolujeme. Jakmile se ocitnou v izolaci, ztrácejí pocit vlastní hodnoty a rozvíjejí agresivní sklony. K tomu se přidává i skutečnost, že chlapci často postrádají hlubší emocionální spojení se svými otci.

Otcové bývají velmi přísní a k upevnění své dominance často používají stud. Protože chlapcům je řečeno, aby necítili, nemají žádné nástroje, jak se zdravě vyrovnat s nedostatkem citového kontaktu. Jejich hněv se pak přetavuje do problémového chování.