Podivné nápady, které fungují

Rutinní a inovativní práce jsou pro úspěch firmy stejně důležité. Je nesmírně cenné umět rozlišit mezi těmito dvěma typy práce a chápat, kde má který z nich své místo.

Nikdo nedokáže předpovědět, kdy přesně se zrodí úspěšná inovace, ale pravděpodobnost jejího vzniku rozhodně není nutné ponechat náhodě. Existují podmínky, které lze cíleně nastavit tak, aby se šance na vznik užitečných inovací zvýšila – ať už jde o vynález efektivnějšího motoru, nebo vytvoření výjimečného uměleckého díla.

Inovace nejčastěji vznikají tam, kde lidé neustále experimentují – ať už přicházejí s novými nápady, nebo rozvíjejí ty stávající. Základní filozofie zní: vytvářet co největší rozmanitost a zůstat otevřený experimentům i s těmi nejšílenějšími kombinacemi. To sice vede k velkému množství „odpadu“ (nepoužitelných nápadů a neúspěšných pokusů), ale čas od času se z tohoto chaosu zrodí skutečná inovace, která veškeré úsilí bohatě ospravedlní.

Kreativní tým, který se snaží navrhnout rychlejší motor závodního auta, může vyprodukovat spoustu odpadu. Nejde však o vedlejší škodu, ale o přirozenou součást procesu.

Rutinní úkoly mají naopak zcela jinou funkci: jejich smyslem je využívat a zhodnocovat již existující nápady. Cílem je vytvářet úspěšné produkty, které lze snadno a opakovaně vyrábět podle přesně stejných postupů (například Volkswagen nebo Big Mac). Hlavní hodnotou je přesnost, nikoli pokus–omyl: experimentování je zde nežádoucí a platí, že čím méně odpadu vzniká, tím lépe.

Úkolem rutinní práce je zajistit firmě krátkodobý obrat – to je to, co dnes plní firemní pokladnu. Pokud však firma usiluje o dlouhodobý úspěch, rutinní práce sama o sobě nestačí. Nápady, které dnes na trhu fungují, mohou být už zítra okoukané a zastaralé. Trh se mění a konkurence nikdy nespí. Jakmile někdo jiný přijde s výrazně lepším motorem, vaše precizně vyladěné procesy na výrobu toho současného rychle ztratí hodnotu.

Proto je nezbytné vytvářet prostor pro inovace a hledat budoucí zdroje příjmů. Firmy musí jasně rozlišovat mezi rutinní a inovativní prací a chápat, že každá z nich se řídí jinou logikou.

Produktivitu rutinních úkolů lze většinou posoudit pomocí jednoduchého vzorce: vycházíte z minulých zkušeností a odhadnete, kolik chyb a jaký objem výstupu lze očekávat při určitém množství práce. Tyto informace pak použijete jako kvalitativní standard pro hodnocení současného procesu. Obecně platí: čím méně odpadu vyprodukujete, tím lepší je váš proces.

Výrobci automobilů nebo Big Maců přesně vědí, jak má jejich produkt vypadat, a proto veškerou energii soustředí na to, aby byl výrobní proces co nejpřesnější a nejefektivnější.

Je však zbytečné uplatňovat stejné standardy na inovativní práci (tedy na vývoj nových věcí), protože zde neexistuje jasně definovaný cíl: přesně nevíte, co vlastně hledáte. Jediným rozumným cílem je provést co nejvíce experimentů a smířit se s tím, že vznikne velké množství nepoužitelného materiálu. Dříve či později se v hromadě odpadu objeví drahokam.

Velké nápady navíc obvykle nevznikají pod tlakem nebo z pocitu donucení. Nelze je ani spolehlivě předvídat: někdy se objeví rychle, jindy dlouho zrají – a někdy se, navzdory veškerému úsilí, prostě nedostaví.

Je poměrně běžné, že vysoce inovativní kreativní týmy pracují zdánlivě pomalu. Někdy dokonce tak pomalu, že z pohledu okolí vypadá, jako by nedělaly vůbec nic. To je však jen důsledek toho, že pozorovatelé hodnotí jejich práci podle nesprávných měřítek – konkrétně podle standardů vhodných pro rutinní úkoly.

Položte si otázku: jak produktivně by asi působil Archimédes ve chvíli, kdy se koupal těsně před svým slavným „eureka“ momentem? Inovativní práci nelze posuzovat stejnými kritérii jako práci rutinní.

Zjednodušeně řečeno, evoluce všech živých organismů probíhá takto: náhodné mutace vytvářejí nové varianty, z nichž většina selže a zanikne; přežije jen nepatrná část. Každý živý organismus je výsledkem téměř nekonečného počtu pokusů, z nichž pouze jeden se ukázal jako dostatečně přizpůsobivý konkrétnímu prostředí.

Jedna větev hominidů mohla mít například jen omezenou schopnost vokalizace. Pokud tomu tak bylo, nemohla konkurovat našim předkům, kteří díky řeči dokázali sdílet myšlenky, varování a rady.

Přesně takto funguje i inovace: úspěšné výsledky vznikají z neustálého experimentování. Většina pokusů sice selže, ale čas od času se z nich zkrystalizuje nová, hodnotná myšlenka. Tím, že vzniká mnoho nových věcí a maximalizuje se rozmanitost, se dříve či později objeví cenná inovace.

Kdokoli pochybuje o síle množství, měl by se blíže podívat na práci slavných uměleckých géniů, jako byli Mozart nebo Picasso. Jsou proslulí svými geniálními díly a výjimečnými nápady, ale mnoho lidí si neuvědomuje, že tito tvůrci vytvořili stejně mnoho – ne-li více – slabších děl a banálních nápadů než těch skvělých. Jednoduše řečeno, vytvořili neuvěřitelně rozsáhlé a rozmanité dílo; neustále zkoušeli nové kombinace. Nebáli se selhání – a právě proto nakonec tolikrát uspěli.

Tento přístup platí pro všechny druhy inovativní práce: chcete-li najít dobré myšlenky, potřebujete velkou „zásobu“ pokusů. Musíte být připraveni vyzkoušet mnoho věcí a přijmout, že většina z nich skončí v koši. Inovace často vyrůstají z dlouhé řady neúspěchů.