Odhalené emoce

Často slýcháme, že neverbální komunikace vypovídá stejně mnoho, ne‑li víc než slova, která pronášíme. Protože tímto způsobem tak často dáváme najevo to, co nemůžeme nebo nechceme říct nahlas, dává smysl osvojit si plynulost i v tomto druhém, nevyřčeném jazyce.

Je to jazyk, kterým byl kdysi plynulý každý člověk. Před vznikem verbální řeči byly naše tělo a tvář jedinými prostředky lidské komunikace – a právě tvář musela signalizovat naše nejjemnější emoční odstíny. Umění číst výrazy obličeje je dnes do značné míry zapomenuté, přesto však víme poměrně hodně o tom, jak se emoce ve tváři projevují. Tomu se věnují následující kapitoly.

Dozvíte se mimo jiné, že i lidské obočí má svůj emoční rejstřík; proč je dobré sledovat čelist, pokud chcete předejít rvačce; a jak snadno rozeznat dva pocity, které se velmi zřetelně odrážejí v očích.

Možná jste se někdy cítili trapně, když jste se rozplakali u filmu od Pixaru, a přáli si, abyste své emoce nedávali tolik najevo. Vnější projevy emocí, jako je pláč, jsou však ve skutečnosti velmi užitečné evoluční nástroje.

Tyto někdy nekontrolovatelné emocionální reakce jsou vrozené a stále je spouštějí podobné podněty, s nimiž se potýkali už naši předkové. Zvířata pro ně představovala hlavní hrozbu a někteří predátoři jsou s námi tak dlouho, že se jejich obraz doslova vryl do naší mysli a téměř vždy v nás vyvolává strach.

Švédský psycholog Arne Öhman tuto teorii ověřoval v roce 1993. Zajímalo ho, zda jsou lidé i dnes citlivější na podněty, jako jsou pavouci a hadi, kteří ohrožovali i naše předky. Öhman proto svým probandům ukazoval obrázek pavouka spojený s mírným elektrickým šokem. Poté stejný postup zopakoval s fotografií krásné květiny, opět spojené se šokem.

Stačil jediný elektrický výboj spojený s obrázkem pavouka a lidé začali reagovat strachem, jakmile se jim pavouk znovu objevil před očima – tentokrát už bez šoku. Naproti tomu k tomu, aby si vytvořili strach z květiny, bylo zapotřebí mnohem více opakovaných šoků.

Co ale modernější hrozby, například střelné zbraně? Öhman experiment zopakoval: jednou spojil šok s obrázkem moderní zbraně, podruhé s obrázkem pavouka. Výsledek byl stejný – prastarý strach byl silnější. Pokusné osoby reagovaly na zbraň se stejným zpožděním jako na květinu, zatímco pavouk v nich vyvolával okamžitou, vrozenou hrůzu.

To je silný důkaz, že naše emoce – zejména ty založené na strachu – jsou do značné míry dědictvím zkušeností našich předků.

Někdy se naše emoce vzpírají logice. Pokud trpíte strachem z výšek, pravděpodobně víte, že i když stojíte na střeše vysoké budovy obehnané vysokým zábradlím a zajištěné bezpečnostní sítí, strach z pádu vás stejně nepustí.

Iracionální emoce, jako je tato, mohou být nesmírně silné, zvlášť pokud vyrůstají z dětského traumatu. Uvažujme například Tima, jednoho z klientů autora. Když byl malý, jeho otec ho rád škádlil způsobem, který by někomu mohl připadat neškodný, pro Tima však byl krutý a necitlivý.

Když se například učil jezdit na kole, občas – jako většina dětí – spadl. Otec se mu v takových chvílích smál a ostatním vyprávěl, jak Tim sotva nasedl, a už zase ležel na zemi. Tato zkušenost Tima poznamenala a udělala z něj člověka nesmírně citlivého na jakoukoli formu škádlení. Když je pak Tim třeba jen v žertu popichován kvůli prohrané deskové hře, má sklon reagovat neadekvátním výbuchem hněvu.

Když tento princip zobecníme a podíváme se na typická lidská traumata v širším, evolučním měřítku, zjistíme, že naše emocionální reakce mohou být ještě výbušnější. Tyto primární vzorce se objevují na zdánlivě nečekaných místech.

Děkan na autorově univerzitě například popisoval, jak dokáže zůstat klidný, chladný a vyrovnaný při jednání s kolegy, kteří odmítají návrhy, do nichž vložil spoustu práce. Jakmile se však ocitne v dopravní zácpě, je to úplně jiný příběh: za volantem zažívá extrémní, iracionální vztek.

Ať se to může zdát jakkoli zvláštní, i tato reakce sahá až k našim předkům. Ti sice neměli auta, území a možnost volného pohybu pro ně však byly klíčové. Být zadržen protivníkem byla běžná a znepokojivá situace, která mohla mít smrtelné následky. Proto může dopravní zácpa spustit dávný emoční vzorec a vyvolat dobře známé, zdánlivě nepochopitelné výbuchy hněvu.