Moderní romantika

Našli jste lásku? Našli ji vaši rodiče? A co prarodiče? Všichni hledáme lásku. Vždycky jsme ji hledali. Nebo ne?

Je pravděpodobné, že vaše babička s dědečkem se poznali za úplně jiných – a často jednodušších – podmínek, než jaké máte k dispozici dnes. Jak se ale vlastně v průběhu posledního století proměňovala cesta k životnímu partnerovi?

Když se podíváme na lásku očima dávno minulých generací a porovnáme je s dnešní scénou randění ovládanou chytrými telefony, začnou se nám rýsovat některé odpovědi. V tomto přehledu se mimo jiné dozvíte, co z vaší babičky dělalo „úhlednou“ dívku, kde lidé ve Filadelfii v roce 1932 nacházeli lásku a jak vám s hledáním partnera může pomoci váš chytrý telefon.

Romantické vztahy vypadaly před několika generacemi úplně jinak – a to z řady důvodů. Lidé neměli mobilní telefony a veřejná doprava byla mnohem hůře dostupná. Byli proto mnohem více odkázáni na hledání lásky ve svém bezprostředním okolí: ve vlastním městě, čtvrti, ulici, nebo dokonce v jednom domě.

Ve Filadelfii si například v roce 1932 jeden z každých šesti lidí vzal někoho ze stejného bloku. A jeden z osmi se oženil či vdala s někým, kdo bydlel ve stejném domě. Srovnejte to s dneškem. Kolik manželských párů znáte, kteří se seznámili jen proto, že bydleli blízko sebe? Pravděpodobně ne mnoho.

Letadla, vlaky a chytré telefony nám dnes umožňují navazovat a udržovat vážné vztahy s lidmi v jiných městech, státech, zemích, ba dokonce na jiných kontinentech.

Ještě donedávna se lidé také brali v mnohem mladším věku – a jejich rodiče do toho často výrazně mluvili. „Dospělost“ se tehdy chápala jako něco, co začíná dříve, a očekávalo se tedy i dřívější uzavírání sňatků. V USA byla například až do 70. let průměrná věková hranice pro muže při svatbě 23 let a pro ženy 20 let.

Ženy měly jen omezený přístup ke vzdělání – často opouštěly rodinu a velmi brzy přecházely do nového rodinného života se svým manželem, v době, kdy jejich zájmy a osobnost ještě nebyly plně utvořené. A jejich rodiče měli na výběr partnera zpravidla velký vliv. Hledali muže s uznávaným zaměstnáním a dobrou pověstí.

Naši prarodiče a praprarodiče tedy vybírali partnera z užšího okruhu lidí a brali se mladší, ale i samotná povaha vztahů byla jiná. Pokračujte ve čtení, pokud se o tom chcete dozvědět víc.

Proč se lidé berou? Ne vždy ze stejných důvodů.

V minulosti bývali lidé do manželství často tlačeni společenskými očekáváními a uzavírali ho z mnohem prostších pohnutek. Částečně šlo právě o společenský tlak: vzít si někoho bylo jednoduše to, co se od vás po dosažení určitého věku očekávalo.

Když se autor ptal starších lidí, proč se vzali, mnozí odpovídali prostě: „Byla to hodná dívka,“ nebo „Měl stálou práci.“ Tehdy to stačilo. Ženy většinou chtěly muže, který dokáže uživit rodinu, a muži hledali ženu, která se postará o děti. Spojili se tedy, aby společně pečovali o rodinu s jasně rozdělenými genderovými rolemi.

Dnes lidé hledají něco hlubšího. Tradiční představy o rolích mužů a žen navíc výrazně oslabily. Manželství si dnes často představujeme jako spojení s „druhou polovinou“ nebo „spřízněnou duší“ – ne jen s někým, kdo umí vařit nebo má stabilní zaměstnání.

Když se zeptáte současných novomanželů, proč si vybrali právě tohoto partnera, obvykle dostanete velké, osobní odpovědi: „Dělá ze mě lepšího člověka,“ nebo „Je to nejlepší přítel, jakého jsem kdy měl.“ Lidé se tedy pro manželství rozhodují ve chvíli, kdy najdou někoho, kdo je doplňuje, ne proto, že cítí tlak společnosti, aby založili rodinu.

Genderové role jsou dnes mnohem volnější. Ženy mají daleko větší svobodu pracovat nebo studovat, pokud chtějí, a nemusejí se spoléhat na to, že si najdou manžela, který je finančně zajistí. Mohou oddálit sňatek, dokud nenajdou někoho, koho skutečně milují. Muži naopak mohou, pokud si to pár přeje, zůstat doma a být podporováni svými manželkami.