Jednoduché rodičovství

Vychovávat děti v dnešním světě je opravdu velká výzva. Dokonce i obyčejný nákup hraček se může změnit v komplikovaný úkol. Jaké hračky pořídit? Vzdělávací? Zábavné? A kolik jich má být? Je lepší podporovat děti ve sportu, ve hře na hudební nástroj – nebo v obojím? A kolik „dospěláckých“ věcí, jako jsou zprávy a politika, by měly vidět a v jakém věku?

Na tyto otázky neexistuje jedna správná odpověď. Jedna věc je však jistá: každé dítě potřebuje jednoduchost. Jednoduchost tváří v tvář nepořádku, hluku a nejistotě moderního světa. Jednoduchost, která mu dá prostor růst a učit se vlastním tempem.

Dobrá zpráva je, že mu s tím můžete pomoci. Jak? Tím, že „odlehčíte“ jeho prostředí, vytvoříte jasný denní rytmus, vyvážíte jeho rozvrh a budete filtrovat vlivy světa dospělých.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč je předvídatelnost klíčová pro učení, proč je nečinnost stejně důležitá jako aktivita a proč je Barbie až příliš dokonalá hračka.

Většina lidí dnes žije neuvěřitelně přeplněné životy. Neustále zíráme do telefonů nebo počítačů a když konečně zvedneme hlavu nebo vyjdeme ven, okamžitě nás zasypou reklamy na billboardech, autobusech a budovách. Život v moderní době je extrémně hektický.

Jako dospělí se s tímto neustálým přílivem informací dokážeme nějak vyrovnat, pro děti je to ale úplně jiný příběh. Jen obtížně zvládají stres, který tato lavina podnětů vyvolává – natolik, že to může změnit jejich chování. Autor tento stav označuje jako kumulativní stresovou reakci, CSR.

Ve své práci učitele a soukromého konzultanta často vídal děti v akutním stresu, úzkosti a napětí – to vše jsou příznaky CSR. Děti se stávají hypervigilantními, přehnaně kontrolujícími a vykazují jen malou odolnost a málo empatie.

Samozřejmě, život dítěte by neměl být zcela bez stresu – a ani nemůže, protože stresu a menším traumatům stejně nezabráníte. Pravděpodobně někdy spadne ze stromu nebo se popere s kamarádem. Právě takové zkušenosti ale budují odolnost, prohlubují porozumění světu a učí děti, jak se chovat.

Když jsou však děti stresu vystaveny neustále, jejich odolnost se nezvyšuje, ale naopak klesá – a objevují se zmíněné příznaky CSR.

Podívejme se na příklad Jamese, jehož rodiče se na autora obrátili s prosbou o pomoc. Znepokojovala je Jamesova úzkost, která se stále zhoršovala. Jamesovi rodiče byli vzdělaní lidé, rádi vedli intelektuální debaty a sledovali aktuální dění – v jejich domácnosti běželo CNN 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Neustálé vystavení tomuto světu dospělých však mělo na jejich syna škodlivý vliv.

James začal vykazovat příznaky CSR – byl přehnaně kontrolující a velmi nervózní. Na kole se naučil jezdit až v osmi letech, protože se příliš bál, že spadne.

Chcete‑li podpořit psychickou pohodu svého dítěte, je důležité jeho život co nejvíce zjednodušit. Jak na to, se dozvíte v následujících kapitolách.

Podle socioložky Juliet Schor dostane průměrné americké dítě za rok kolem 70 nových hraček. Děti ale rozhodně nepotřebují být neustále zasypávány novými věcmi. To, co skutečně potřebují, je čas a prostor pro objevování a růst.

Když zaplníte dětský pokoj nebo hernu množstvím hraček, dáváte dětem příliš mnoho možností. To může jejich přirozený vývoj spíše brzdit: děti začnou být náročné, stále něco chtějí a vyžadují další a další podněty. Hra se pak začne točit kolem samotných předmětů, místo aby byla volná, tvořivá a imaginativní.

Aby k tomu nedocházelo, snižte počet hraček, které vaše dítě má – ideálně tak, že jejich současné množství zredukujete na polovinu dvakrát, nebo dokonce třikrát. Neexistuje žádné „správné“ číslo hraček, které by měly být povoleny nebo zakázány; cílem je pouze jejich množství výrazně omezit.

Začněte tím, že se zbavíte všech poškozených hraček. Odložte také ty, které už nepodněcují dětskou představivost. Možná jste si všimli, že děti někdy hračky rozebírají. Často je to proto, že jsou příliš „hotové“ a neměnné, a dítě je tak nemůže zapojit do vlastní hry. Barbie panenka může skončit bez nohou a rukou proto, že ji vaše dítě vnímalo jako příliš dokonalou a nudnou – a proto s ní zacházelo méně opatrně.

Většiny takto „fixních“ hraček se můžete při prvním třídění zbavit – vyhodit je nebo darovat. Při druhém kole můžete v odstraňování a darování pokračovat, ale u hraček, se kterými se vám těžko loučí, je můžete prozatím uložit na půdu nebo do sklepa. A při posledním třídění buďte opravdu vybíraví – ponechte jen ty hračky, u nichž víte, že si je vaše dítě skutečně přeje a používá je.