Jak psát dobře

Seděli jste někdy, strnulí strachem, před prázdnou stránkou nebo obrazovkou? Bloumali jste raději po sociálních sítích nebo přerovnávali poličku s kořením, jen abyste se vyhnuli tomu, že si skutečně sednete k psaní? Nebo možná tušíte, že ve vás dřímá kniha, esej nebo blogový příspěvek, ale vůbec nevíte, kde začít.

Psaní může působit zastrašujícím dojmem. To ale neznamená, že se z vás nemůže stát dobrý autor. Následující kapitoly vám pomohou překonat strach z prázdné stránky tím, že vás naučí zásady dobrého psaní – od gramatiky a užívání jazyka až po stavbu textu a styl.

V tomto shrnutí se dozvíte, v čem spočívá tajemství dobrého psaní, jak vytvářet poutavé začátky a přesvědčivé závěry a proč je radost z psaní jedním z klíčů k tomu, abyste psali opravdu dobře.

Toužíte po tom, aby vám někdo prozradil tajné triky, díky nimž budete psát obratně, jistě a profesionálně? Počkejte. Ne, takhle ne. Zkusme to znovu.

Chcete znát tajemství dobrého psaní? Je jím jednoduchost.

Ústřední myšlenka této kapitoly zní: psát dobře znamená psát jednoduše.

Začínající autoři se často snaží zapůsobit. Sahají po nejzáhadnějších slovech, která znají. Skládají za sebe jednu dlouhou větu za druhou. Podstatná jména obtěžkávají přídavnými jmény a slovesa příslovci. Výsledkem bývá text, který je spíš neproniknutelný než působivý. A co je horší – čtenáři výrazně ztěžuje… prostě čtení.

U psaní platí, že přidáváním slov, vět a složitosti můžete odvracet pozornost od toho podstatného. Chcete‑li psát dobře, rozložte každou větu na její nejjednodušší části. Vyhoďte slova, která nemají žádnou funkci. Zkraťte zbytečně dlouhé výrazy. Usilujte o jednoduchost.

Zní to docela snadno, že? Má to ale háček. Jasného psaní dosáhnete jen díky jasnému myšlení – a to je možné jen tehdy, když si vyčistíte hlavu.

Nedovařený argument se dá schovat za slovní vatu, žargon a vágní tvrzení – stačí si poslechnout libovolného politika. Dobře promyšlený a jasně napsaný text ale autorovi nedává kam se schovat.

Chce‑li autor psát jednoduše a srozumitelně, musí se neustále vracet k jediné základní otázce: Co se snažím říct?

Odpovědět na ni může být těžší, než se zdá – zvlášť pokud si tím sám ještě není jistý. A když dopsal, měl by si položit další otázku: Řekl(a) jsem opravdu to, co jsem říct chtěl(a)?

Pak je potřeba bez milosti uklidit veškerý nepořádek na stránce, aby nic neodvádělo pozornost od hlavního sdělení.

Co je „nepořádek“? Jakékoli slovo nebo slovní spojení, které není nezbytné nebo nijak nezlepšuje význam toho, co píšete.

Několik příkladů:

– Nadbytečné předložky. Proč „čelit výzvě navyšovat“, když můžete prostě „čelit výzvě“? – Totéž platí pro přídavná jména. Proč psát o „osobním známém“, když známý je ze své podstaty osobní? – Dlouhá slova a zbytečné shluky slov. Slovní vata může být v korporátním prostředí v módě, ale není nutné psát „v současné době“, „v tuto chvíli“ nebo „v tomto okamžiku“, když stačí prosté „nyní“.

Jasná věta se čte snadno. Napsat ji ale vyžaduje dovednost, přemýšlení a praxi.

Tajemství dobrého psaní spočívá v jednoduchosti. Možná vám ale „dobré“ psaní nestačí. Chcete psát skvěle. Rádi byste své věty okořenili stylem – trefným přídavným jménem tady, lahodně ironickým obratem tam.

Psaní je jako stavba domu – ozdobné prvky, které přidáváte nakonec, bývají často nejpůsobivější. Dřív než začnete přemýšlet o dekoracích, potřebujete pevné základy. Když neumíte pořádně nalít beton, dům se vám brzy zřítí. A pokud nemáte zvládnuté jasné a jednoduché věty, žádné množství stylu vaše psaní nezachrání.

Jakmile se naučíte psát jednoduše, je čas začít pracovat na stylu.

Hlavní myšlenka této kapitoly: tajemství stylu spočívá v nalezení vlastního, autentického hlasu.

V psaní, stejně jako v módě, platí pro dobrý styl v zásadě jediné pravidlo: buďte sami sebou. Trvá nějakou dobu – a možná i pár módních faux pas – než zjistíte, jaké oblečení vám sedí a lichotí. Podobně může chvíli trvat, než objevíte svůj přirozený autorský styl.

Jak ho začít rozvíjet? Pište. Prostě pište. Nedívejte se na prázdnou stránku a nepřemýšlejte, jestli hotový text splní vaše představy. To vás jen zbytečně zablokuje. Vlastní styl mnohem snáz najdete, když jste uvolnění.

Napište první větu. Pak druhou. Pak třetí. Je možné, že první odstavec bude znít toporně a strojeně, jako text vyplivnutý generátorem umělé inteligence. Druhý odstavec nemusí být o moc lepší. Nevadí. Pokračujte.

Možná někde kolem třetího odstavce se začnete uvolňovat a najdete rytmus. Přestanete se snažit ohromovat a začnete sahat po slovech, která vy považujete za přirozená. Začnete psát vlastním hlasem – a tím objevíte svůj styl.

Zkratka k nalezení tohoto přirozeného proudu? Autoři bývají uvolněnější, když píší v první osobě. Zníte přirozeněji a méně strojeně, když můžete jednoduše napsat: „Myslím…“, „Cítím…“, „Věřím…“.

Samozřejmě existují formáty, kde je první osoba nevhodná – například zpravodajská zpráva nebo akademická esej. V e‑mailech, blogových příspěvcích, článcích, firemních memorandech a podobných textech je ale první osoba osvobozující.

Pěstujte svůj přirozený hlas v samotném procesu psaní a váš jedinečný styl se brzy ukáže.