Jak fungují inovace

Rádio, proudové motory, očkování a dokonce i nenápadný kufr na kolečkách – všechny tyto vynálezy dělají náš život pohodlnější, praktičtější a propojenější. Jak ale vlastně vznikly? Díky inovacím.

To ovšem vyvolává otázku: co inovace vytváří? Většina lidí na ni upřímně řečeno nezná odpověď. Přestože je inovace hnací silou technologického pokroku a civilizačního úspěchu, zůstává překvapivě špatně pochopeným jevem.

Když se ale podíváme na lidskou vynalézavost v průběhu dějin, začnou se rýsovat podmínky, v nichž může kreativita skutečně rozkvétat. Tato kniha se zaměřuje na detaily některých z nejpozoruhodnějších inovačních skoků v historii lidstva. Zároveň ukazuje, že inovace je chaotický, postupný a zdola nahoru řízený proces, který stojí na spolupráci a svobodné výměně myšlenek.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte,

• proč byl margarín na čas zakázán,
• jak může trocha hnisu ochránit před neštovicemi
• a co má vaše pánvička společného s atomovou bombou.

Průmyslová revoluce – obrovský skok v produktivitě, který odstartoval moderní éru – začala ve chvíli, kdy lidé poprvé využili sílu páry k automatizaci práce. K tomu použili nový stroj nazývaný atmosférický parní stroj.

Komu za tento ohromný úspěch vděčíme? Muži jménem Denis Papin. Nebo možná Thomasi Saverymu. Anebo Thomasi Newcomenovi? Pravda je, že všichni tři si zaslouží určité uznání, ale žádný z nich si nemůže nárokovat veškerou slávu.

Kolem roku 1700 totiž Papin, Savery i Newcomen nezávisle na sobě vytvořili vlastní funkční modely atmosférického parního stroje. Dodnes není jasné, kdo byl skutečně první ani nakolik se navzájem ovlivnili.

Klíčové poselství této kapitoly zní: inovace je složitý, chaotický a kolektivní proces.

Nový vynález si často spojujeme s jediným tvůrcem. Takové pojetí ale zjednodušuje, jak inovace ve skutečnosti vznikají. Ani ti nejtvořivější lidé nepracují ve vzduchoprázdnu. Vždy na ně působí nástroje, technologie, myšlenky a společenské struktury, které je obklopují. To často znamená, že na inovaci se podílí více sil, i když si zásluhy připíše jeden člověk.

Podívejme se znovu na atmosférický parní stroj. Tento relativně jednoduchý přístroj ohřívá a ochlazuje vodu v kovovém válci. Měnící se tlak páry vytváří pohyb, který lze využít k práci – například k čerpání vody z dolů.

Mohli Papin, Savery nebo Newcomen tento stroj vynalézt zcela sami? Ve skutečnosti ne. Základní myšlenky, na nichž zařízení stálo, byly už tehdy předmětem živých debat ve vědeckých kruzích. Papin i Savery, oba vzdělaní muži, si vyměňovali dopisy a texty s dalšími vynálezci a postupně své nápady zpřesňovali. Newcomen, který postavil nejúspěšnější verzi stroje, se zase opíral o předchozí pokroky v kovářské a strojírenské technologii.

Vynález každého z nich byl tedy zároveň produktem jejich zázemí a vlivů, jimž byli vystaveni.

Tento princip platí pro všechny inovace. Thomas Edison je například obecně považován za vynálezce žárovky (1879), ve skutečnosti si ale v předchozích desetiletích nechalo více než dvacet dalších tvůrců patentovat podobná zařízení. Všichni tito lidé reagovali na myšlenky a technologie, které tehdy kolovaly.

Některé z těchto pokusů byly samozřejmě úspěšnější než jiné, ale žádná z těchto inovací nevznikla v úplné izolaci.

Zatímco atmosférický parní stroj odstartoval průmyslovou revoluci, medicína si prošla vlastní sérií odvážných inovací. Jedna z nich vypadala následovně:

1. krok: Najděte někoho, kdo se právě zotavuje z neštovic. Opatrně seškrábněte trochu hnisu z jedné z mnoha otevřených lézí způsobených touto nemocí.
2. krok: Nožem nebo jehlou si na vlastní kůži udělejte drobnou otevřenou ranku. Ne příliš hlubokou, ale tak, aby začala krvácet.
3. krok: Vetřete infikovaný hnis do této rány.

Tato technika se nazývala variolace (v textu té doby často označovaná jako „očkování“ neštovičným materiálem). Ve většině případů člověku zajistila imunitu vůči neštovicím.

Pokud se vám to dnes zdá nechutné a nebezpečné, představte si, jak to působilo na Evropany v 18. století. Neměli vědecké vysvětlení, proč metoda funguje – jen věděli, že funguje. Jak plynul čas, praxe se rozšířila, zachránila nespočet životů a nakonec vedla k objevu moderních vakcín.

Klíčové poselství této kapitoly je: lékařské inovace přinášejí vysoká rizika, ale ještě vyšší přínosy.

Zajímavé na inovacích je, že největší průlomy často nevycházejí z cíleného výzkumu ani z pevně ustavené teorie. Spíše se postupně rodí v čase díky náhodě a metodě pokus–omyl, když lidé hledají praktická řešení svých problémů. V medicíně je tento proces obzvlášť riskantní, ale přinesl mnoho život zachraňujících postupů.

Uvažujme o zásobování vodou v Jersey City. V roce 1908 rychlý průmyslový rozvoj znečistil městskou vodu odpadními látkami. Výsledkem byly vážné epidemie cholery a dalších nemocí. V zoufalé snaze problém vyřešit přidal lékař John Leal do vody chlorid vápenatý, dezinfekční prostředek.

V té době působila představa přidávat do pitné vody chemikálie odpudivě a nebezpečně. Místní obyvatelé byli pobouřeni. Leal však slyšel zprávy, že podobný postup funguje v některých evropských městech, a rozhodl se to vyzkoušet. Během několika měsíců se experiment vyplatil – nemocnost prudce klesla. Krátce nato začala příkladu Jersey City následovat města po celé zemi.

Dochází k podobně otevřeným experimentům i dnes? Ano. Příkladem jsou elektronické cigarety, tedy vaping. Pro mnoho lidí je začátek vapování prvním krokem k odvykání kouření. Protože užívání tabáku je jednou z hlavních příčin úmrtí, mohlo by to zachránit mnoho životů.

Zdravotní účinky vapování však stále neznáme dostatečně dobře, a proto zůstává kontroverzní. V některých zemích, například ve Spojeném království, jeho používání státní instituce podporují jako nástroj odvykání kouření. Jiné země, jako Austrálie, ho naopak zakázaly.

Který přístup je správný? To ukáže až čas.