Důležitost být malý

Dětství je nesmírně krátké. Než se nadějeme, z malých chlapců a dívek, kteří si bezstarostně běhají po hřišti, se stanou vážní dospělí s termíny odevzdání a účty k zaplacení. Právě proto bychom měli dětem dopřát, aby si tuto krátkou etapu štěstí a úžasu opravdu užily.

V minulosti tomu tak většinou bylo – dětem se nechával prostor, aby si hrály, objevovaly a zkoumaly svět kolem sebe. Dnes však děti posíláme do mateřských škol už ve velmi nízkém věku a nutíme je „učit se“. V takovém prostředí nejsou vnímány jako děti a nemají dost prostoru pro vlastní objevování a přirozený rozvoj; pohlíží se na ně jako na malé dospělé, kteří mají sedět, poslouchat a dělat to, co se jim řekne.

Následující kapitoly vysvětlí, proč k této změně došlo a co můžeme udělat pro to, aby se z předškolního vzdělávání znovu stalo skutečně podnětné prostředí pro děti. Dozvíte se také, proč program No Child Left Behind ve skutečnosti většinu dětí brzdí, jaké profese jsou odměňovány podobně jako učitelé, a proč je učení malých dětí číst v kalendáři v podstatě zbytečná činnost.

Kdybyste před padesáti lety vstoupili do mateřské školy, pravděpodobně byste viděli děti, jak si hrají a dobře se baví. Dnes byste ale byli svědky toho, jak se malé děti soustředěně věnují matematice a gramatice. Co se tedy změnilo?

Stručně řečeno, styl výuky se dramaticky posunul. Současné mateřské školy kladou důraz na přísnou jednotnost na úkor skutečného učení. Ve Spojených státech se mateřské školy řídí standardy Common Core State Standards (CCSS), což je soubor státem stanovených požadavků pro všechny předměty. Například CCSS uvádí, že děti v mateřské škole by měly být schopny „prokázat zvládnutí pravidel standardní anglické gramatiky“. Jinými slovy, všechny děti v mateřské škole musí směřovat k tomuto cíli, místo aby se soustředily na samotný proces učení.

Problém spočívá v tom, že tento přístup „jedna velikost pro všechny“ znamená, že děti nedostávají dostatečnou pozornost vzhledem ke svým individuálním potřebám a schopnostem. Vzdělávání, které se řídí takto přísnými pokyny, studentům upírá možnost učit se vlastním tempem a způsobem, který jim vyhovuje, s podporou učitele, jenž dokáže rozpoznat jejich jedinečné talenty a styly učení. Zároveň vytváří zřetelné rozdíly mezi těmi, kterým se v tomto systému daří, a těmi, kteří v něm selhávají.

Pokud je ale tento systém tak nefunkční, proč stále přetrvává? Přísný učební plán, který dnes formuje americké mateřské školy, je ve skutečnosti výsledkem širších společenských a politických změn. Ještě před osmdesáti lety byla mateřská škola poměrně neobvyklá. Jak se však ženy začaly ve větší míře zapojovat do placené práce, mateřské školy získávaly na významu. Zpočátku sloužily spíše jako forma péče o děti než jako přísně strukturované vzdělávací prostředí, jak je známe dnes.

S rostoucí sociální nerovností v následujících desetiletích se však prohlubovala i propast ve vzdělávacích výsledcích mezi dětmi z bohatších a chudších rodin. To nakonec vedlo na počátku 21. století k přijetí zákona No Child Left Behind. Tento zákon měl za cíl zmenšit vzdělávací rozdíly ve společnosti prostřednictvím standardizace. Zavedl proto přísný, jednotný učební plán, který měl zajistit, aby každý předškolák získal stejné základní dovednosti.

Na jakémkoli obchodním jednání uvidíte skupinu dospělých sedících kolem stolu a mlčících – a pokud navštívíte dnešní mateřskou školu, pravděpodobně uvidíte něco velmi podobného. Současné mateřské školy jsou nastaveny tak, aby vyhovovaly především potřebám dospělých, zejména rodičů, nikoli dětí.

Hlavním hnacím motorem této změny je rostoucí úzkost a pocit odpovědnosti, který rodiče vnímají ve vztahu k bezpečí svých dětí. V posledních padesáti letech se zdravotnické a statistické údaje staly snadno dostupnými. Rodiče, vybavení těmito informacemi, se stále více obávají o bezpečnost a celkovou pohodu svých dětí – a chtějí proto, aby mateřské školy byly především bezpečná místa. A co se zdá být bezpečnější než tiše sedět?

Tento trend přispěl mezi lety 1960 a 1990 k 57% poklesu náhodných úmrtí dětí ve věku od jednoho do čtyř let. Zároveň ale vedl k nedůvěře vůči vzdělávání založenému na hře; rodiče jej často považují za nebezpečné nebo neefektivní.

Rodiče dnes navíc od vzdělávání svých dětí očekávají mnohem více než dříve, což posiluje důraz na „výuku“ na úkor hry. Výzkumy ukazují, že rodiny s nejnižšími příjmy a s minimálním či žádným formálním vzděláním bývají k výuce založené na hře nejkritičtější. Místo toho dávají přednost osnovám zaměřeným na rané akademické dovednosti. Chtějí pro své děti co nejlepší vzdělání a domnívají se, že „pořádná“ výuka je cestou k tomuto cíli.

Důsledky tohoto dospělého zaměření na akademický výkon jsou patrné například na stylu tzv. přímé výuky, který se používá ve školách po celé zemi. Tato pasivní metoda spočívá v tom, že učitel žákům jednoduše sděluje, co se mají naučit. Pro malé děti je však takový způsob výuky málo podnětný a nezapojuje je.

Typickým příkladem je každodenní učení dnů v týdnu a měsíců v roce, často formou dotazů typu: „Za jak dlouho bude to a to datum?“ Výzkumy ale ukazují, že malé děti mají tendenci tyto informace zapomínat a vůbec neuvažují v pojmech týdnů, měsíců a let tak jako dospělí.