Dar neúspěchu

Co se obvykle stane, když něco děláme poprvé? Neuspějeme. A není na tom nic špatného. Neúspěch je ve skutečnosti důležitá zkušenost, která nám pomáhá zlepšovat se.

V posledních desetiletích jsme však začali svým dětem upírat právo selhat. A ukazuje se, že to má ještě horší důsledky, než bychom čekali. Když dětem nedovolíme, aby si věci zkusily samy, v podstatě jim bereme dovednosti, které budou později v životě nutně potřebovat.

Podívejme se tedy na to, jak příliš kontrolující způsob výchovy a vzdělávání dělá pravý opak toho, co jsme původně chtěli. V tomto shrnutí zjistíte, co nám mohou opice ukázat o demotivaci, proč může být škodlivé říkat dítěti, že je „šikovné“ nebo „dobré“, a jak může obyčejný úklid domácnosti pomoci vašim dětem vyrůst v samostatné dospělé.

Dnes převládající styl rodičovství staví na ochranném „zabalení“ dětí, dokud neopustí rodinné hnízdo. Vždycky to tak ale nebylo. V minulosti byla výchova dětí zaměřená na co nejrychlejší samostatnost.

V sedmnáctém století v Nové Anglii byla práce dětí důležitější než jejich školní vzdělání. Kvůli špatným hygienickým podmínkám a rozšířené chudobě mnoho dětí umíralo a ti, kteří přežili, museli rodičům pomáhat v domácnosti nebo na farmě, jakmile toho byli fyzicky schopni.

Filozof John Locke tehdy rodičům radil, aby nechávali děti dělat chyby a nést za ně následky. Pokud to nedělají, jen oslabují jejich mysl a brání jim v tom, aby se po neúspěchu znovu zvedly a zkusily to znovu.

Ještě v následujících stoletích zůstával život dětí tvrdý. V devatenáctém století v USA bylo téměř jedno z šesti dětí ve věku 10 až 15 let zaměstnané, většinou v továrnách. Dospívající nebyli vnímáni jako citlivé, rozvíjející se bytosti, ale jako praktická a levná pracovní síla.

Teprve později změny v pracovních podmínkách a rodinných strukturách umožnily rodičům více se soustředit na děti. Nebezpečné pracovní podmínky na počátku dvacátého století vedly k regulacím, které zakázaly práci dětem pod určitou věkovou hranicí. Od té doby se děti v rodinách proměnily z „užitečných“ na „neužitečné“ – přestaly ekonomicky přispívat a staly se spíše objektem péče.

V kombinaci s rostoucí rozvodovostí a tím, že páry měly méně dětí a později v životě, se výchova začala stále více zaměřovat na péči o děti jako o budoucí dospělé. Zároveň se staly populární psychologické příručky o výchově, například bestseller Nathaniela Brandena „Psychologie sebeúcty“ z roku 1969. Branden tvrdil, že sebeúcta hraje zcela klíčovou roli v chování dítěte.

Podle psycholožky Jean Twenge sice hnutí kolem sebeúcty posílilo pocit vlastní hodnoty v americké společnosti, zároveň však přispělo k tomu, že se z mnoha lidí stali narcisté.

Boj o přežití, kterým děti procházely před stovkami let, dnes vystřídal boj o dokonalé školní známky. Známky byly původně vymyšleny jako nástroj k měření pokroku a předpovědi budoucího úspěchu, mají ale zásadní slabinu: nedokážou v dětech vyvolat vnitřní motivaci.

Od prvního dne ve škole jsou děti tlačeny k tomu, aby měly dobré známky. Učí se, že bez nich nebudou žít život, jaký si přejí, ani se nestanou váženými členy společnosti. To nutí všechny žáky jít po stejné cestě a usilovat o nekonečnou řadu jedniček. Neúspěch je z tohoto systému v podstatě vyloučen.

Aby rodiče děti motivovali k dokonalým výsledkům, často sahají po vnějších odměnách, jako je nový telefon nebo peníze. Tento typ vnější motivace však oslabuje vnitřní, tedy sebeřízenou motivaci.

To dobře ilustruje experiment psychologa Harryho Harlowa s opicemi. Harlow ukázal, že zájem opic o řešení úkolu opadl ve chvíli, kdy za něj začaly pravidelně dostávat odměnu – na rozdíl od opic, které žádnou odměnu nedostávaly a u úkolu vytrvaly.

U lidí víme, že když je dítě pro nějaký úkol skutečně nadšené, vydrží u něj i ve chvíli, kdy se situace zkomplikuje. Abychom toto nadšení podpořili, musí mít děti možnost hledat vlastní způsoby řešení problémů.

Jak ale udělat z žáka vnitřně motivovaného školáka? Zásadní pravidlo pro rodiče a další pečující osoby zní: ustupte o krok zpět. Děti by si měly samy rozhodovat, jak, kdy a kde úkol splní – a neměly by za to automaticky očekávat peníze nebo dárky.

To ovšem neznamená, že by se rodiče neměli ke školním povinnostem vůbec vyjadřovat. Naopak, měli by nastavit jasná, nevyjednatelná očekávání, například termíny odevzdání domácích úkolů. A pokud je děti nesplní, měli by je nechat nést důsledky a klidně i selhat. Jen tak se naučí zvládat tlak a zodpovědnost.