Čtení jako spisovatel

Co je potřeba k napsání vynikajícího románu – nebo vlastně jakéhokoli románu? Musíte chodit na kurz tvůrčího psaní nebo se striktně držet nějakého vzorce z příručky pro začínající autory? Odpověď zní: nutně nemusíte.

Tyto úryvky vám představí jiný přístup, který je nesmírně obohacující, pokud máte rádi literaturu: proč se nenechat učit od velkých spisovatelů? Nejde jen o to číst mistrovské romány a doufat, že se jejich mistrovství nějakým způsobem přenese i na vás; jde především o pečlivé, zvídavé čtení.

Brzy zjistíte, že skuteční spisovatelé věnují velkou pozornost i těm nejmenším detailům, třeba volbě jediného slova. Jakmile se na text začnete dívat jejich očima a ptát se, proč zrovna zvolili toto slovo, proč se rozhodli pro tento typ vypravěče nebo proč poskládali větu právě tímto způsobem, začínáte uvažovat jako opravdový autor.

V tomto shrnutí se také dozvíte, jak vytvořit neodolatelnou postavu, jak se stát přesvědčivým „lhářem“ a proč je špatné psaní podobné astmatu.

Všimli jste si někdy, jak čte malé dítě? Mnohé děti si tiše šeptají každé slovo, které čtou. Jsou neuvěřitelně důkladné a v pozorném čtení jsou často mnohem lepší než my dospělí. Proč? S přibývajícím věkem býváme netrpělivější. Umíme číst rychleji a máme tendenci text spíš „přejíždět očima“.

To vede k takzvanému skimmingu, kdy jsme neustále na lovu rychlých informací, překvapení nebo zábavných momentů. Slova hltáme jako fastfood. Skimming má jistě své výhody v situacích, kdy je cílem efektivita. Pokud však jde o čtení literatury, je spíš na škodu. Způsobuje, že nám unikají ty nejdůležitější věci – třeba slovo, které v sobě nese silné asociace, nebo podtext, jenž se třpytí mezi řádky.

Velká literatura má koneckonců mnoho vrstev významu. Ať kopete jakkoli hluboko, vždy objevíte něco dalšího. Když zpomalíte, svůj čtenářský zážitek nesrovnatelně prohloubíte. Věnováním větší pozornosti jednotlivým slovům se také přiblížíte velkým mistrům, kteří je napsali – a můžete se od nich učit a zároveň zlepšovat vlastní psaní.

Jak se tedy znovu naučit číst pomalu? Bez správné motivace to může být docela obtížné. Někdy ale stačí jediné vodítko, které vás přiměje držet oči pevně na stránce. Autorka vzpomíná, jak jí její učitel angličtiny doporučil, aby si při čtení Sofoklovy tragédie Král Oidipus a Shakespearova Krále Leara vší­mala motivů vidění a slepoty. Brzy zjistila, že oba texty jsou plné zajímavých vzorců, paralel a souvislostí, jako by je oba autoři záměrně ukryli, aby je mohla objevit.

V textech se jí otevřely zcela nové významové roviny, které zásadně proměnily její čtenářský zážitek. Když se pozorněji zadíváte na určité vzorce v literárním textu, naučíte se zpomalit a odhalovat, co vám každá věta skutečně nabízí. Jak ale poznat, jaký vzorec sledovat? Tomu se budeme věnovat v další části.

Podle Oxfordského anglického slovníku je v současné angličtině v běžném užívání asi 170 000 slov. Spisovatel má tedy z čeho vybírat! Zároveň však stojí před úkolem najít to jediné přesné slovo z těch 170 000, které vystihne právě to, co chce říct. Výsledkem je, že každé slovo v každém skvělém literárním díle je na svém místě díky pečlivému rozhodování.

Chceme-li lépe pochopit autorovu genialitu, můžeme si zkusit představit, jaké jiné slovo by mohl použít, proč to neudělal a jaký účinek má právě ta volba, pro kterou se rozhodl. Skvělou ilustrací tohoto principu jsou první věty románů.

Podívejme se na úvodní větu povídky americké autorky Flannery O’Connorové „Dobré lidi je těžké najít“: „Babička nechtěla jet na Floridu.“ Už samotná první dvě slova – „babička nechtěla“ – si zaslouží pozornost, a to jako řešení otázky, jak představit postavu. O’Connorová ji neuvádí jako „Rosie“, „paní Thompsonovou“ ani jako „starou dámu“. Zůstává bezejmenná, označená jen svou rodinnou rolí.

Od samého začátku je naznačeno, že jde o příběh z rodinného prostředí, ale rozhodně ne o sladkobolnou, sentimentální historku. Bezejmenná babička se stává symbolem všech babiček – a zároveň něčím mnohem víc. (Zbytek si můžete přečíst v samotné povídce!)

Volba slov je stejně důležitá i u promluv postav. Zamyslete se nad svými blízkými a nad tím, jak mluví. Naše zázemí, zkušenosti, postoje i emoce se odrážejí ve slovech, která si v běžném životě vybíráme. Autor to musí zachytit, když na stránce vytváří své postavy.

Někdy může být dokonce „nesprávné“ slovo tou nejlepší volbou pro určitou postavu. Vezměme si například první větu Joyceovy povídky „Mrtví“. Dozvídáme se, že „Lily, dcera domovníka, byla doslova uběhaná“. Slovo „doslova“ tu není použito správně – ale přesně tak by to řekla sama Lily. Jediným slovem je naznačeno, že svět sledujeme z její perspektivy, která je formována jejím sociálním prostředím a životní zkušeností.