Co ženy chtějí?

Kdo může upřímně tvrdit, že ví, co ženy doopravdy chtějí? Odpověď je nasnadě – nikdo. Jisté si tím nejsou ani samy ženy. Ta otázka je zkrátka příliš široká. Co kdybychom ji tedy trochu zúžili? Co se vyjasní, když porovnáme touhy a sexualitu žen s jejich mužskými protějšky?

Pokud se teď cítíte jako ztracení v divočině otazníků, nebojte se. Většina lidí považuje tohle téma za matoucí, ne‑li přímo záhadné. Ale co kdybychom z toho tajemství dokázali udělat něco srozumitelnějšího?

V knize Co ženy chtějí se autor snaží poodhalit tajemství ženské sexuality a tvrdí, že ženy vlastně nejsou až tak odlišné od mužů, pokud jde o ty vzrušující, touhu probouzející, mysl zatemňující… no, věci. V tomto shrnutí se dozvíte, co si Freud myslel o stimulaci ženského klitorisu, jak ženy reagují na páření bonobů a proč byla ženská sexualita tak dlouho potlačována.

V průběhu dějin se ženské sexualitě nikdy nedostalo pozornosti, jakou by si zasloužila. Z velké části je to tím, že příběh byl vždy vyprávěn z mužské perspektivy. To, co údajně „víme“ o ženách a touze, bychom proto měli brát s velkou rezervou.

Starověké texty a náboženství ukazují, že potlačování ženské sexuality je prakticky stejně staré jako samotná civilizace. Stačí se podívat na řeckou mytologii, podle níž je Pandora, první žena, zodpovědná za vypuštění všeho zla do světa.

Později, v šestnáctém století, muži‑vědci objevili roli vajíčka v reprodukci. Po tomto objevu bylo ženské libido považováno za méně důležité. Protože ženy mohly otěhotnět bez ohledu na to, zda cítí touhu, muži dospěli k závěru, že není důvod věnovat ženskému potěšení zvláštní pozornost.

Kromě potlačování byla ženská sexualita v novější historii také zásadně mylně vykládána. Evoluční psychologové, vycházející z předpokladu, že chování žen řídí geny, tvrdili, že tyto geny způsobují, že ženy touží po bezpečí ve vztazích. Tak vznikla teorie rodičovské investice, která říká zhruba toto: protože muži mají neomezené množství spermií a do reprodukce vkládají jen malé úsilí, zatímco ženy mají omezený počet vajíček a nesou větší část reprodukční zátěže, jsou muži „naprogramováni“ k šíření svého semene, zatímco ženy si musí pečlivě vybírat dlouhodobé poskytovatele zdrojů.

Dnes jsou taková tvrzení do značné míry přijímána bez větší diskuse. Ženy jsou údajně tím zdrženlivějším pohlavím – stereotyp, který jen podporuje ženy v tom, aby se chovaly tak, jak si myslíme, že by se chovat měly.

Problém je v tom, že ať už prostřednictvím náboženství, společenských norem nebo vědy, ženám se neustále předepisuje, jak by se měly cítit a jak by se měly chovat. Právě kombinace těchto vlivů udržuje status quo.

Muži a ženy si možná nejsou tak vzdálení, jak jsme si dlouho mysleli.

Muži bývají někdy přirovnáváni ke zvířatům zkroceným společností – k bytostem, které svou pravou povahu projevují společensky přijatelnými způsoby: sledováním pornografie nebo vrháním predátorských pohledů na ženy na ulici. Často se říká, že se nechávají snadno svést nejnižšími patry svého mozku, podobně jako zvířata.

V tomto ohledu mají ženy mnohem respektovanější postavení, protože jen zřídka bývají se zvířaty srovnávány, pokud jde o sexualitu. Naopak se o nich tvrdí, že touží po emocionálním bezpečí a monogamii – tedy po přesném opaku divokých a neklidných tužeb, které se připisují mužům.

Ve skutečnosti je však rozsah a síla ženské touhy výrazně podceňována – ne‑li přímo nepochopena. A věda teprve začíná po povrchu tohoto tématu jen lehce škrábat.

Vezměme si doktorku Meredith Chiversovou, vědkyni specializující se na sexuologii. V jedné studii se Chiversová pokusila vyvrátit mýty obklopující ženské libido. Provedla experiment s pomocí pletysmografu – senzoru, který se zavádí do vaginy a měří fyziologické reakce žen na erotické podněty.

Ženy sledovaly různé scény: heterosexuální a homosexuální styk, masturbaci a dokonce i páření bonobů. Závěr byl ohromující: ženy, bez ohledu na sexuální orientaci, vykazovaly vzrušení u všech typů záběrů – dokonce i u scén pářících se opic. Muži však reagovali mnohem předvídatelněji: vzrušovaly je pouze obrazy odpovídající jejich sexuální orientaci a o páření bonobů nejevili žádný zájem.

Ještě zajímavější bylo, že studie ukázala, jak málo ženy rozumějí vlastní touze. Během experimentu dostaly účastnice klávesnici, na níž měly průběžně hodnotit míru svého vzrušení. Ukázalo se, že jejich subjektivní hodnocení jednotlivých scén byla v rozporu s výsledky senzoru. Jednoduše řečeno, ženy hlásily naprostou lhostejnost k bonobům, zatímco jejich těla vykazovala zřetelné známky vzrušení. U mužů tomu tak nebylo – jejich tělesné reakce a subjektivní hodnocení byly v souladu.