Skutečná láska

Co se vám vybaví, když slyšíte slovo láska? Možná romantický večer s jedním výjimečným člověkem, záchvat smíchu s nejbližšími přáteli nebo chvíle, kdy uspáváte své novorozeně. Většina z nás má tendenci vnímat lásku jako hřejivý, útulný pocit, který chováme k lidem, s nimiž máme blízké vztahy – k rodině, přátelům a partnerům. Takové pojetí lásky je ale velmi zúžené a brání nám prožívat více štěstí a radosti.

Láska ve skutečnosti spočívá ve vytváření, prohlubování a vychutnávání našich propojení s ostatními lidmi i se světem kolem nás. A protože jsme v konečném důsledku propojeni se všemi a se vším, můžeme lásku vplétat do každého aspektu svého života.

Představte si, jaký by byl váš život, kdyby každý bdělý okamžik v sobě nesl možnost lásky. Může to znít jako iluze nebo fantazie, ve skutečnosti je to však něco, čeho může dosáhnout každý z nás prostřednictvím jednoduchých každodenních praktik.

Na příkladech ze života autorky, jejích přátel a studentů vám kniha Skutečná láska pomůže objevit, jak vytvářet hlubší, láskyplná spojení. V tomto shrnutí se dozvíte, proč je tak důležité být poctivým vypravěčem vlastního příběhu, kdy má smysl přiznat si vlastní malichernost a jak může pouhé pozorování stromů posilovat náš soucit.

Nikdo přece nezná náš život lépe než my sami, že? Zdálo by se tedy, že příběhy, které o svých zkušenostech vyprávíme, budou upřímné a věrné. Jak se ale ukazuje, není to tak jednoduché.

Nikdo z nás není zcela spolehlivým vypravěčem – ani když mluvíme o druhých, ani když mluvíme sami o sobě. Naše mozky se neustále snaží dávat událostem v našem životě smysl a vyplňují jakékoli mezery tak, aby z nich vznikl soudržný příběh. Tyto příběhy jsou tak silné, že máme tendenci je považovat za pravdu – a přitom nás často klamou.

Dítě, které pokousal pes, může například uvěřit, že všichni psi jsou agresivní. Tento vnitřní příběh v něm vyvolá celoživotní strach z každého psa, na kterého narazí. Takové zkreslené příběhy neformují jen to, jak vidíme svět kolem sebe, ale také – často nevědomě – to, jak vnímáme sami sebe.

Když Dianin snoubenec zrušil jejich zasnoubení, Diana ignorovala své dlouhodobé pochybnosti o vztahu a dospěla k závěru, že je „nemilovatelná“. Příběh o vlastní nemilovatelnosti si v sobě nosila už od dětství, a proto jí připadalo logické, že jediným důvodem krachu vztahu je ona sama.

Příběhy, které o nás vyprávějí druzí, navíc také ovlivňují, jak sami sebe vidíme. Svými slovy i činy mohou rodinní příslušníci a přátelé zásadně formovat naše postoje k sobě samým.

To byl i případ Guse, když byl dítě. Gus měl čtyři hlučné bratry a jeho láska ke knihám a hudbě z něj v očích ostatních dělala podivína v drsné venkovské rodině z Montany. Protože neměl rád jejich vášně – kempování, lov a rybaření – rodina ho často shazovala. Naštěstí Gus zažil i pozitivní sílu příběhů. Jeho strýc Don vnímal hodnotu jeho citlivosti, zastával se ho a mluvil o něm jako o nadaném. Postupem času začala rodina Gusovu jedinečnost oceňovat, což mu pomohlo přijmout sám sebe.

Jakmile si uvědomíme, že všichni můžeme být nespolehlivými vypravěči – ať už vyprávíme o sobě, nebo o druhých – můžeme začít vědomě sledovat úhel pohledu, z něhož své příběhy skládáme.

Vzpomínáte na Dianin příběh o vlastní nemilovatelnosti? Díky praxi všímavosti a soucitu se sebou samou dokázala tento příběh rozpoznat a postupně ho přepsat do zdravější podoby. Tomu se budeme věnovat v následujících kapitolách.

Každý z nás to někdy zažil – potlačujeme hněv, frustraci nebo bolest tak dlouho, až nakonec vybuchneme. Tím, že těžké pocity potlačujeme, ale omezujeme své emoční prožívání a připravujeme se o možnost být šťastní.

Může to znít paradoxně, ale když se plně neotevřeme nepříjemným či bolestivým emocím, své utrpení spíše prodlužujeme, než abychom se mu vyhnuli.

Autorka Sharon Salzberg si to uvědomila poté, co její blízká přítelkyně spáchala sebevraždu. Na meditačním pobytu zlehčovala hloubku svého smutku, protože se s těmito pocity nechtěla konfrontovat. Mnich, který pobyt vedl, byl jejím odstupem šokován a povzbudil ji, aby si dovolila své pocity naplno prožít a vyplakat se. Když k tomu našla odvahu, přestala se cítit svým smutkem uvězněná.

Nešlo jen o samotný smutek. Salzberg se také styděla přiznat svou bolest před člověkem, kterého obdivovala jako vzor. Podobně jako ona se i my v těžkých emocích, jako je stud, často izolujeme, protože se cítíme příliš zranitelní na to, abychom svůj příběh sdíleli. Hlas v naší hlavě nám namlouvá, že si nezasloužíme lásku, protože nás zcela definuje to, za co se stydíme. A i když je zdroj našeho studu mimo naši kontrolu, může přesto ovládnout náš život.

Patty například už jako dítě začala pociťovat hlubokou bezcennost, která se stala středobodem její identity. Neustále se bála, že spolužáci zjistí, že její rodiče jsou alkoholici, a začnou ji šikanovat nebo ignorovat. Tíha tohoto tajemství vážně narušila její sebevědomí, přestože byla výborná studentka a věrná kamarádka.

Není to snadné, ale těžké pocity můžeme překonat tím, že je uznáme a prozkoumáme, místo abychom se nutili „odpustit a zapomenout“. Prostřednictvím meditace a praxe mindfulness se můžeme spojit se svými emočními ranami – a to je klíčový milník na cestě k odpuštění. Jakmile dokážeme odpustit, můžeme znovu prožívat lásku a radost navzdory jizvám, které si neseme.

Salzberg si z dětství odnesla mnoho emočních jizev. Když jí bylo devět, přišla o oba rodiče – jednoho smrtí, druhého nepřítomností. To v ní zanechalo silný pocit opuštěnosti. Jednoho dne ji při meditaci zaplavil dávný dětský pocit samoty. Místo aby ho potlačila, uvědomila si, že ji tento jediný pocit nedefinuje – že je stále schopná obrovské lásky. Toto pochopení jí umožnilo podívat se na své rodiče s laskavostí a odpustit jim.

Těžké emoce jsou nevyhnutelnou součástí lidské zkušenosti. Když je přijmeme a obejmeme, můžeme se znovu propojit s ostatními a pěstovat lásku i k sobě samým.