Nejpravděpodobnější kandidáti na úspěch

Mnoho škol dnes uplatňuje v zásadě stejný přístup: studenti chodí do hodin, memorují pojmy a fakta a pak píší testy, v nichž mají vše naučené co nejpřesněji reprodukovat. Tento styl vzdělávání mohl být účinný v průmyslové éře, kdy většina pracovníků potřebovala jen zvládnout určitý úkol a pak ho znovu a znovu opakovat. V dnešní době neustálých inovací je však zapotřebí nový přístup ke vzdělávání.

Jak tedy máme náš vzdělávací systém aktualizovat, aby odpovídal potřebám současné ekonomiky? Stručně řečeno, neměli bychom se tolik soustředit na to, co studenty učíme, ale jak je učíme. Právě tak bude příští generace lépe připravena čelit výzvám budoucnosti s kreativitou a schopností se přizpůsobovat.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak a proč se poprvé objevily učňovské programy; proč Napoleonovy války vedly k zavedení povinné školní docházky v Prusku a následně ve Spojených státech; a také jak metody učení, jako je ConcepTest, pomáhají studentům na Harvardu rozvíjet kritické myšlení.

Když jste dokončili vysokou školu, měli jste potíže najít smysluplné zaměstnání? Nebo jste se hladce vyšplhali po kariérním žebříčku bez jediného zakolísání? Pokud jste jako většina obyvatel USA, pravděpodobně spadáte do první skupiny.

Současný americký vzdělávací systém studenty na úspěšnou kariéru nepřipravuje dostatečně. Pokud si myslíte opak, stačí se podívat na data: průzkum společnosti Gallup provedený před několika lety ukázal, že jen 11 procent amerických podnikatelů je přesvědčeno, že vysoké školy připravují studenty na úspěch na pracovním trhu. Zjistil také, že více než polovina čerstvých absolventů vysokých škol je buď nezaměstnaná, nebo pracuje na pozicích, které by zvládli i bez drahého vysokoškolského vzdělání.

Jenže selhání při přípravě absolventů na trh práce není jediným problémem. Vzdělávací systém také nedokáže vychovávat informované občany. Například neziskový vzdělávací institut Just Facts provedl průzkum mezi americkými voliči a zjistil, že lidé, kteří chodí k volbám nejčastěji, vědí velmi málo o základních faktech týkajících se hlavních politických témat. Tato skupina dokázala správně odpovědět jen na zhruba 20 procent otázek týkajících se oblastí, jako jsou vládní výdaje nebo změna klimatu.

A nakonec náš vzdělávací systém lidi dokonce činí nešťastnými. Stačí se podívat na statistiky sebevražd mezi teenagery: od roku 1950 se míra sebevražd u lidí ve věku vysokoškolských studentů zdvojnásobila – a u středoškoláků dokonce ztrojnásobila.

Vzdělávací systém je tedy problémem na více frontách, přesto je naše společnost stále posedlá akademickými tituly. Lidé se neustále ptají, zda někdo vystudoval vysokou školu a jak prestižní instituce to byla. Není těžké pochopit proč: zmíněný průzkum Gallup zjistil, že 94 procent amerických dospělých považuje vysokou školu za nezbytnou pro dobré kariérní vyhlídky svých dětí.

Proč jsme ale tak posedlí těmito domnělými ukazateli úspěchu, když se zdá, že studentům ve skutečnosti příliš nepomáhají? Abychom na tuto otázku odpověděli, musíme se podívat do historie vzdělávání.

Na počátku lidských dějin si naši předkové předávali znalosti potřebné k přežití – tedy jak lovit a jak se vyhnout tomu, aby se sami stali kořistí zdatnějších predátorů. V tomto systému vzdělávali rodiče své děti a předávali jim své zkušenosti. V jistém smyslu šlo o zárodek učňovského modelu učení: formy vzdělávání, v níž se pomocníci učí praxí a jsou vedeni mistrem ve svém oboru.

Jak se však společnost vyvíjela, měnil se spolu s ní i systém učení. Brzy se vzdělávání a kvalifikace začaly úzce propojovat. S rostoucí složitostí společnosti přibývalo řemeslníků a obchodníků, například rolníků či kovářů. V tomto proměňujícím se systému se pověst mistra stala jakousi zárukou kvality jeho učňů.

Jak přesně taková kvalifikace fungovala? Představme si, že pan X, kovář, má vynikající pověst spolehlivého řemeslníka. Je rozumné předpokládat, že učni, kteří se u něj vyučili, budou také dobří ve svém oboru. Pan X má navíc silnou motivaci vychovávat schopné učně: pokud by nezvládli řemeslo, utrpěla by tím i jeho vlastní pověst. Vzdělávání a kvalifikace tak měly od počátku velmi těsnou historickou vazbu. A protože kvalifikace učně poskytovala důležitou informaci o jeho profesi a odbornosti, tato vazba postupně nabyla zásadního významu.

V průběhu času, jak začalo v životě společnosti hrát větší roli náboženství, stále více dětí opouštělo učňovskou dráhu a začalo navštěvovat tzv. grammar schools. V této době se začal formovat nový vzdělávací systém, a to v souvislosti s rostoucí poptávkou po Bibli. Jak si stále více lidí přálo mít vlastní výtisk této „dobré knihy“, začaly vznikat latinské školy, v nichž se mniši a kněží učili Bibli přepisovat.

V těchto školách byla hlavním principem standardizace: žáci se učili minimalizovat chyby, pracovat efektivně a jakákoli kreativita či odchylka od zavedeného postupu byla nežádoucí.

Co ale mají mniši opisující Bibli společného se současným vzdělávacím systémem? Jak brzy uvidíte, mnohé rysy, které se poprvé objevily v těchto raných latinských školách, pronikly i do systémů, které známe dnes.