Léčení vztahů

„Léčení vztahů?“ Zní to až příliš dobře, než aby to byla pravda. Vždyť žádné dva vztahy nejsou stejné; i když se je můžeme pokusit zobecnit, spadají do celé řady různých kategorií. Máme vztahy s romantickými partnery, přáteli, kolegy, rodinou i dětmi. Nemůže přece existovat univerzální řešení problémů všech těchto různých skupin, že? Ano i ne.

Zázračná pilulka, která by jedním mávnutím ruky vyřešila všechny vaše vztahy, neexistuje. Existují ale obecné strategie, které se můžete naučit a díky nimž s nimi budete zacházet lépe. Způsob, jak tyto strategie použít, se liší vztah od vztahu a problém od problému, základní principy však zůstávají stejné. A všechny vycházejí z výzkumů a myšlenek, s nimiž se brzy seznámíte.

V tomto shrnutí se dozvíte, jaké skryté zprávy se skrývají za našimi každodenními komunikačními projevy, jak na tyto zprávy reagovat, abyste budovali bližší vztahy, a co se jeden z autorů naučil poté, co vytvořil místo, kterému říkal „Laboratoř lásky“.

Jaké je tajemství šťastného, zdravého a blízkého vztahu s jiným člověkem? Pokud si myslíte, že je to ochota sdílet své nejhlubší a nejosobnější myšlenky, pocity a zkušenosti, nejste sami. Na začátku devadesátých let si to myslela řada psychologů – včetně jednoho z autorů této knihy.

Pak ale na toto téma provedl výzkum a výsledky překvapily jeho i mnoho dalších odborníků v oboru.

Klíčové poselství zní: Lidé nevytvářejí blízké vztahy tím, že si prostě „otevřou srdce“ jeden druhému.

V roce 1990 zřídil výzkumný psycholog dr. John Gottman se svými kolegy na Washingtonské univerzitě neobvyklé vědecké pracoviště. Nazvali ho „Laboratoř lásky“. Uvnitř vypadalo jako běžná garsonka – s kuchyní, jídelním koutem, rozkládací pohovkou, televizí a výhledem na kanál.

V průběhu následujícího roku pozvali 60 manželských párů, aby v tomto útulném prostředí strávily víkend. Každý pár dostal jediný jednoduchý pokyn: žijte tu jako obvykle.

Samozřejmě v tom byl háček. Byt byl vybaven čtyřmi kamerami a jednosměrným zrcadlem, za nímž pozorovatelé sledovali páry 12 hodin denně. Účastníci měli také mikrofony a tělové senzory, které zaznamenávaly příznaky stresu, jako je zvýšená srdeční frekvence nebo pocení.

Dr. Gottman tak shromáždil stovky hodin videa, které v minutových detailech zachycovaly každodenní interakce párů. Poté záznamy znovu procházel a hledal příklady partnerů, kteří si navzájem „odhalují duši“.

Jenže ať se snažil sebevíc, téměř žádné případy toho, čemu psychologové říkají „sebeodhalení“, nenašel. Většina rozhovorů vypadala spíš takto:

„Miláčku, mohl bys mi přinést šálek kávy?“ – „Jasně, drahá.“

Nebo: „Hele, podívej se na tenhle vtipný komiks!“ – „Pšššt, snažím se číst.“

Docela obyčejné věci, že? Přesně to si myslel i dr. Gottman. Dokonce se obával, že celý experiment byl ztrátou času.

Po několikaměsíčním zkoumání záznamů si ale něčeho všiml. Klíč k vytváření blízkých vztahů měl doslova přímo před očima – ukrýval se ve všech těch banálních rozhovorech.

Důležité totiž nebylo ani tak o čem si páry povídaly, ale jak spolu mluvily. A to je lekce, která platí pro všechny vztahy – romantické i jakékoli jiné.

Manželka, která požádá manžela, aby jí přinesl šálek kávy, možná na první pohled nepůsobí jako materiál pro velké vztahové drama. Zkuste se ale na chvíli vžít do role té manželky.

Představte si, že místo odpovědi „Jasně, miláčku“ váš muž odsekne: „Dojeď si pro ni sama.“ Cítíte ten rozdíl?

První scénář ukazuje příjemnou domácí interakci – něco, co byste čekali v láskyplné domácnosti. Druhý připomíná spíš ukázku z videa s názvem „Proč jsme se rozvedli“.

Rozdíl spočívá v tom, co autoři nazývají „nabídka“ a v tom, jak na ni partner reaguje.

Klíčové poselství: Nabídky jsou nejzákladnější jednotky emocionální komunikace.

Podle autorů je nabídka jakýkoli pokus navázat s někým emocionální spojení – ať už verbálně, nebo neverbálně. Může to být otázka typu „Hele, viděl jsi včera ten zápas?“, zvolání „Jé, podívej na ten západ slunce!“, gesto, například když někomu nabídnete židli, nebo i pouhý výraz v obličeji, třeba jednoduchý úsměv.

Ať už má ale jakoukoli podobu a jakýkoli povrchový význam, základní sdělení nabídky zůstává stejné: „Hele, chci se s tebou spojit.“

Druhá osoba může reagovat jedním ze tří způsobů: obrátí se k nabídce, odvrátí se od ní, nebo se proti ní postaví.

Představte si, že jste právě dočetli zajímavý článek a chcete se o něj podělit s přítelem. „Hele,“ řeknete, „podívej se na tohle.“ To je vaše nabídka.

Teď si představte, že přítel odloží telefon a veselým tónem se zeptá: „Co máš?“ To je obrácení se k vaší nabídce – pozitivně reaguje na váš pokus o navázání kontaktu.

Nebo si představte, že dál zírá do telefonu a dělá, že vás neslyší. Případně rychle změní téma otázkou: „Hele, kolik je hodin?“ V takové chvíli se od vaší nabídky odvrací – ignoruje ji nebo se jí vyhýbá.

A nakonec si představte, že odpoví: „Nemůžeš vidět, že mám práci?“ Taková negativní reakce znamená, že se proti vaší nabídce staví.

Ve svém výzkumu dr. Gottman zjistil, že právě tyto typy nabídek a tři základní typy reakcí na ně tvoří stavební kameny emocionální komunikace a lidského spojení.

A jak uvidíte, právě nabídky a reakce na ně mohou vaše vztahy buď posilovat, nebo ničit.