Jak mluvit, aby děti poslouchaly, a poslouchat, aby děti mluvily

Všichni jsme to zažili. Sedíte v restauraci a chystáte se v klidu najíst, když u vedlejšího stolu začne dítě křičet a hysterčit. Ať se rodiče snaží sebevíc, křik neustává. Nakonec i oni začnou zvyšovat hlas a požadují, aby dítě okamžitě přestalo. Hlavou vám proběhne jediná myšlenka: „Díky bohu, že to není moje dítě!“

Jak ale zařídit, abyste se do podobné situace sami nedostali? Abychom se vyhnuli scénám s křičícím dítětem, musíme se naučit efektivně komunikovat jak s malými dětmi, tak s teenagery – a právě to vám tyto úryvky ukážou. Se správnými komunikačními technikami můžete v rodinném životě výrazně omezit záchvaty vzteku i nedorozumění.

V následujících kapitolách se dozvíte mimo jiné:

• proč byste své dítě neměli trestat,
• proč není dobré chválit dítě za něco, co ve skutečnosti neudělalo,
• a proč byste mu neměli zavazovat tkaničky za něj.

Představte si, že nakupujete potraviny se svým pětiletým dítětem a ono najednou začne křičet: „Mám hlad! Chci jídlo hned teď!“ Co uděláte? Mnozí z nás by podlehli pokušení zvýšit hlas nebo se naštvat a okřiknout ho, ať je zticha. Poslechne? Ne. Bude křičet dál.

Místo abyste vinu házeli na dítě, zkuste se zamyslet, co můžete udělat pro uklidnění situace. Děti často neposlouchají proto, že jejich pocity nejsou uznány. Jejich chování úzce souvisí s tím, jak se cítí – a na to při komunikaci s nimi často zapomínáme.

Požadavek, aby vaše dítě bylo v obchodě potichu, úplně pomíjí, jak se cítí. Za jeho záchvatem vzteku se skrývá hlad a pravděpodobně i frustrace z toho, že je přehlížené. Dítě nechápe, proč by se mělo chovat „slušně“, když je mu tak zle. Jediný způsob, jak se k němu skutečně dostat, je přijmout a uznat jeho pocity.

Začněte tím, že je pojmenujete – dáte tak najevo, že opravdu nasloucháte. Může to být něco jednoduchého, například: „Vidím, že máš velký hlad, od snídaně už je to dlouho, viď?“ Nebo můžete jeho přání hravě splnit v představách: „Kdybych uměl kouzlit, lusknu prsty a vytáhnu z ničeho nic hamburger přímo před tebe!“

Buďte ale upřímní. Nesnažte se dělat, že jeho pocitům rozumíte, pokud to tak není – dítě to vycítí a bude mít dojem, že ho ve skutečnosti neposloucháte, což celou situaci ještě zhorší.

A co když výše popsané postupy vyzkoušíte a přesto cítíte, jak ve vás roste vztek? Jak s tím naložit?

Znáte to: vaše dítě vás neposlouchá a vy nakonec vybuchnete a necháte se ovládnout hněvem. Jak jste si nejspíš všimli, rozčilená reakce obvykle nezpůsobí, že dítě přestane dělat to, co dělá. Můžete křičet, používat sarkasmus, vyhrožovat nebo rozdávat příkazy – výsledek bývá stejný: dítě neposlechne. Naopak, často se ještě víc zatvrdí a rozčílí.

Co tedy dělat, když k tomu dojde? Pomoci vám může několik základních komunikačních dovedností, které podporují spolupráci dětí. Každá z nich přispívá k atmosféře respektu a porozumění – a právě ta je klíčová, pokud chcete, aby se chování vašeho dítěte skutečně změnilo.

Představme si situaci, kdy má vaše dítě záchvat vzteku, protože chce zůstat vzhůru déle, než je jeho obvyklý čas na spaní.

Nejprve dítěti klidně popište problém, který vidíte. Neobviňujte, neukazujte prstem – jen vysvětlete, o co jde. Pomůžete mu tak situaci lépe pochopit. Můžete například říct: „Když chodíš spát pozdě, jsi ráno unavená.“

Potom přidejte informace o tom, proč je takové chování pro ni nevýhodné: „Když jsi unavená, nemáš energii a ve škole se ti špatně soustředí.“

Tímto způsobem dítěti umožníte, aby samo začalo přemýšlet, co je potřeba udělat. Dáváte mu do rukou informace, na jejichž základě může dojít k vlastním závěrům o tom, co je pro něj dobré.

Když komunikujete tímto způsobem, často zjistíte, že je dítě mnohem ochotnější vás poslouchat – a obejdete se bez křiku a výbuchů.

Možná si ale říkáte, že jediný způsob, jak si získat pozornost svého dítěte, je trest. Je to opravdu tak?