Čtuto InstagramČtuto FacebookČtuto LinkedInČtuto Twitter
Kliknutím na tlačítko "Přijmout" souhlasíte s ukládáním souborů cookie do vašeho zařízení za účelem zlepšení navigace na webu, analýzy používání webu a pomoci při našich marketingových aktivitách. Další informace naleznete v našich Zásadách ochrany osobních údajů.
Názory

Knihu nelze posuzovat podle recenze

Knihu nelze posuzovat podle recenze

Knihu nelze posuzovat podle recenze

Poslední kniha, kterou jsem četla, byla báječná. Kniha Tři ženy od Lisy Taddeo mě šokovala, dojala a změnila.

Když jsem ji dočetla, chtěla jsem o ní mluvit s každým a s každým, ale ke svému zklamání jsem nenašla nikoho dalšího, kdo by ji četl. Pak, když jsem projížděla Facebook a přelétala očima fotky ošklivých, ale milovaných domácích mazlíčků a příspěvky zoufalých rodičů, kteří se učili doma, jsem si té knihy všimla. Konečně někdo další, kdo by si knihu určitě zamiloval stejně jako já.

Dychtivě jsem si přečetla, co si tento další čtenář myslí. Mé očekávání se změnilo ve zklamání, když recenzent napsal, jak moc se mu kniha nelíbila.

"Cítím se touto knihou opravdu zklamaná a frustrovaná. Vkládala jsem do ní tak velké naděje, ale přistihla jsem se, že se nudím, jsem naštvaná a valím oči na autorku," napsali.

Dobře, pomyslela jsem si. Každý může mít špatný vkus. Ale pak jsem prošla komentáře a zjistila, že spousta lidí má stejný názor. Mnozí se ani neobtěžovali knihu dočíst.

Nebylo to tento týden poprvé, co mě něčí knižní názor otřásl. Jessie Tuová napsala v časopise The Age hanlivou recenzi na knihu Normální lidé, kterou jsem si loni ráda přečetla. Sally Rooneyová na mě udělala dojem svou schopností zachytit emoce a sociální realitu svých postav - měla jsem pocit, že jejich pochybnosti, slabosti a naděje vystihla dokonale.

Cítila jsem se podrážděná Tuovým pohledem, v němž měla výhrady k otázkám, kterých bych si nikdy nevšimla. Psala o "bělosti" postav a jejich privilegovaných životech. Zafuněla jsem, ale pak jsem se nad tím zamyslela. Důvod našich rozdílných pohledů byl zřejmý a ani ona, ani já jsme se nemýlili. Jen jsme na knihu reagovaly způsobem, který byl podbarvený naším vlastním zázemím a zkušenostmi.

Bohužel není vždy tak snadné vidět knihu z jiné perspektivy, a už vůbec ne milovanou knihu.

Autor bestsellerů John Green uhodil hřebíček na hlavičku, když řekl:

"Někdy si přečtete knihu a ta vás naplní podivným evangelijním zápalem a vy nabudete přesvědčení, že rozbitý svět se už nikdy nedá dohromady, dokud si tu knihu nepřečtou všichni žijící lidé."

Právě tehdy, když tito lidé necítí stejnou horlivost, vzniká určitá nechuť, a dokonce i náznak hněvu. Jak je možné, že všichni necítí totéž ke knihám tak jednoznačně dobrým?

V našem evangelickém zápalu se může zdát, že ostrý komentář vůči oblíbené knize je téměř osobní; nedej bože, aby někdo znevážil knihu Sofie Laguny The Choke nebo knihu Anny Funderové All That I Am.

Dodnes si vzpomínám na babiččino překvapení a možná i ublížení, když jsem řekla, že se mi Předčítač od Bernharda Schlinka nelíbil tak jako jí. Pak jsme se málem pohádaly, když řekla, že se jí nelíbila kniha Musíme si promluvit o Kevinovi. Měla pocit, že nikdo nemůže být tak hrozný jako Kevin, ale já jsem měl pocit, že je naprosto uvěřitelný.

Je zajímavé, že tyto rozhovory, v nichž jsme si vyříkávali rozdílné názory na knihy - které jsme vedli před více než deseti lety - patří k těm nejpamátnějším, které jsem s ní vedl.

Byla to raná lekce, že každý, kdo nemá rád stejné knihy jako já, nemusí být tak slabomyslný, jak jsem si myslel.

Takže Jessie Tu a všichni ti komentátoři mají možná správný názor, jen je jiný než ten můj. Pokusím se je za to nenávidět.

Poslední články