Dějiny lidu Spojených států amerických

Howard Zinn byl americký historik, spisovatel a aktivista, který se narodil v roce 1922 v Brooklynu v New Yorku a zemřel v roce 2010. Zinn sloužil v armádě během druhé světové války a později se stal profesorem na univerzitě v Bostonu.

Jeho nejznámější kniha, Dějiny lidu Spojených států amerických, se stala bestsellerem a stala se klasikou v oblasti americké historie. Zinn byl také aktivním členem hnutí za občanská práva a mírové hnutí.

Jeho práce se zaměřovala na to, jak historie ovlivňuje současnost a jak může být použita k podpoře změn v politice a společnosti.

Jaké jsou americké dějiny ve skutečnosti

Pozn.: V češtině vyšel pouze první díl popisující události do roku 1845. Tyto kapitoly se však zabývají dílem tak, jak vyšlo v jednom svazku v originále, tedy zachycuje vývoj až do současnosti.

Amerika je zemí svobodných a domovem statečných, že? Podle Howarda Zinna však záleží na tom, koho se zeptáte. Dějiny nejčastěji píší vítězové a bohatí a mocní důsledně zamlžují pravdu.

Skutečnost je taková, že Spojené státy jsou zemí postavenou na drancování a plenění, rasismu a nenávisti, otroctví a vykořisťování; je to země, která byla od svého vzniku vytvořena pro hrstku bohatých a mocných, aby mohla tato vrstva mnoho lidí vykořisťovat.

Historie tohoto národa je plná povstání, střetů, stávek a odporu. Je to příběh zápasu a boje podrobených lidí, příběh, který osvětluje současný svět a bezuzdnou nerovnost, která sužuje moderní společnost.

Oblíbení historici nepíší o krutosti vůči původním obyvatelům Ameriky

Po desetiletí se američtí školáci učili lži: rok co rok se jim vyprávěl hrdinský příběh o Kryštofu Kolumbovi, odvážném Italovi, který pro Španěly „objevil“ Ameriku a otevřel jim dveře do „Nového světa“. Spojené státy po tomto objeviteli dokonce ustanovily státní svátek na počest jeho příchodu na severoamerickou půdu 12. října 1492.

Když se však do Kolumbových zápisků podíváte blíže, příběh začíná být mnohem temnější; líčí muže se skutečně brutálními úmysly.

Například při popisu Aravaků, s nimiž se setkal na Bahamách, Kolumbus napsal: „S padesáti muži bychom si je mohli všechny podrobit a donutit je k čemukoli.“

Není překvapením, že přesně to Kolumbus a první Evropané udělali: donutili domorodce, aby je dovedli ke zlatu, a na karibských ostrovech, kde se nacházelo jen málo přírodních zdrojů, přepadali domorodé vesnice, znásilňovali ženy a stovky nejsilnějších Aravaků naložili na lodě směřující do Španělska, aby zbytek života prožili v otroctví.

Ostatním, kteří nedokázali těžit zlato nebo měď, usekli ruce. Během pouhých tří měsíců zemřelo 7 000 dětí, a to udušením v dolech, stětím nebo rukama vlastních matek, aby zabránily jejich zajetí.

Tak se stalo, že do roku 1515 bylo zdecimováno 250 000 domorodých obyvatel a přežilo jen 50 000 lidí. V roce 1550 jich bylo již jen 500 a v roce 1650 Aravakové přestali existovat.

Ale to není to, co se dočtete, když otevřete běžnou historickou knihu nebo životopis, jako je Christopher Columbus, Mariner. Tato kniha, vydaná v roce 1954, je naopak strhujícím, romantickým dobrodružným dílem.

Horší je, že Kolumbovy zločiny proti Aravakům nebyly ani zdaleka vše. Totéž se stalo v 17. století, kdy se angličtí osadníci vylodili ve Virginii a Massachusetts. Ti zcela vyhladili kmeny Powhatanů a Pequotů, což byl genocidní čin, který historici zarámovali jako „nezbytný“ pro pokrok.

Je to jen jeden z příkladů toho, jak se historie často píše z pohledu vítězů a podmanitelů. Jak však jednou řekl Albert Camus, přemýšlející lidé jsou zodpovědní za to, aby se postavili na stranu obětí a nahlíželi věci z jejich perspektivy, nikoli perspektivou katů – a následující shrnutí tak učiní.

Původní obyvatelé Ameriky vzdorovali, Evropané tedy začali vozit otroky z Afriky

Irokézové, kteří žili v dnešním New Yorku a Pensylvánii, vlastnili půdu společně, což znamenalo, že nikdo z nich nebyl bezdomovcem. Byli také zemědělskými odborníky a žili v matrilineární společnosti; jinými slovy, ženy vybíraly muže, kteří na shromážděních zastupovali zájmy kmene, a pokud se muž rozhodoval špatně, vyměnily ho.

Pro jejich evropské kolonizátory, kteří považovali ženy za podřízené mužům, byl takový zvyk absurdní. Tito Evropané navíc očekávali, že se původní obyvatelé Ameriky podřídí koloniální přítomnosti, stejně jako se podle nich měly ženy podřídit mužům. Když tak neučinili, vypukla ničivá nevraživost.

Co však kolonisty skutečně rozčilovalo, byla jejich neschopnost uživit se v novém, jak se ukázalo, drsném světě. Například během zimy 1609-1610 se asi 500 kolonistů v Jamestownu ve Virginii uchýlilo k pojídání vlastních výkalů a vykopávání mrtvol svých mrtvých druhů, aby se najedli.

Přirozeně jim vadilo, že jejich „vyspělá“ rasa musí žít tak bídným životem, zatímco „divoši“ žijí v hojnosti a vyhýbají se všem pokusům o zotročení. Z tohoto důvodu začali koncem 17. století kolonisté rozdávat domorodcům přikrývky kontaminované neštovicemi, aby snížili jejich počet, který v té době dosahoval desítek tisíc.

Jako příklad zkázy způsobené tímto činem lze uvést, že na ostrově Martha's Vineyard ve státě Massachusetts se počet domorodců v letech 1642–1764 snížil z přibližně 3 000 na 313 osob.

Navzdory odporu původních obyvatel však kolonisté stále toužili po zdroji otroků. Aby tuto touhu uspokojili, podívali se Holanďané a Angličané do Afriky. Nedlouho poté zamířilo z afrického kontinentu do Ameriky více než 100 otrokářských lodí a do roku 1800 bylo z Afriky do „Nového světa“ v odporných podmínkách převezeno asi 10-15 milionů otroků.

Tito otroci byli na lodích namačkáni tak těsně, že se běžně dusili, a každý třetí otrok při cestě do Ameriky zemřel. To samozřejmě nevadilo obchodníkům s otroky, kteří i tak dosahovali obrovských zisků.

V důsledku tohoto rychle rostoucího obchodu s otroky tvořili v roce 1763 polovinu obyvatel Jamestownu otroci na plantážích složených z obrovských zemědělských komplexů.

V USA od počátku až dodnes dominují bohatí vlastníci půdy

Někteří historici 20. století, jako například Ulrich Phillips, mylně naznačují, že Afričané jsou přirozeně submisivní. Skutečnost je však taková, že afričtí otroci se účastnili povstání od samého počátku obchodu s otroky.

Například v roce 1712 bylo v New Yorku popraveno 21 otroků za naplánování vzpoury, při níž bylo zabito devět bělochů. Otrokáři věděli, že pokud má být otroctví úspěšné, je třeba potlačit ducha a přirozenou vůli otroků po svobodě.

Největší strach však měla raná americká vládnoucí třída z toho, že se otroci spojí s bělochy z nižších tříd a svrhnou zavedenou vládu bohatých vlastníků. Aby se tato hrozba zmírnila, byly v počátcích přijímány zákony, které zakazovaly bělochům a černochům spolu vůbec mluvit. Taková obava vládnoucí elity byla jistě racionální; skutečně došlo k mnoha raným povstáním vedeným jednotným blokem bílého služebnictva a černých otroků.

Přibližně polovinu lidí, kteří v té době přicházeli do Ameriky, tvořilo vlastně bílé služebnictvo, především z Anglie, Irska a Německa.

Třídní hranice se pevně rýsovaly a v roce 1770 ovládalo 1 % nejbohatších obyvatel národa 44 % jeho bohatství. Je neuvěřitelné, že toto nerovnoměrné rozdělení bohatství přetrvává dodnes, z velké části díky zákonům a způsobu vládnutí, které zavedli otcové zakladatelé.

Všichni tito první představitelé USA, jako například George Washington, Alexander Hamilton, Thomas Jefferson a několik dalších, byli bohatými vlastníky půdy – někteří z nich dokonce vlastnili nesmírně velké otrokářské plantáže.

Aby si udrželi vlastní moc a bohatství, vytvořili impozantní federální vládu. Není náhodou, že většina americké ústavy se zabývá ochranou vlastníků půdy a nikdy se ani nezmiňuje o otrocích, služebnictvu, ženách nebo o komkoli bez majetku.

Ani následující zákony toho příliš nezměnily. Například v roce 1776, pokud jste chtěli kandidovat na guvernéra Marylandu, museli jste mít na své jméno majetek v hodnotě nejméně 5 000 liber. Právě takové zákony udržovaly vládu v rukou 10 % nejbohatších obyvatel USA.

S ženami se v rané americké společnosti zacházelo příšerně, o něco později přišlo hnutí za práva žen

Ačkoli se americká ústava o ženách vůbec nezmiňuje, neznamená to, že ženy v té době nebojovaly za to, aby byl jejich hlas slyšet.

Před americkou revolucí byly ženy záměrně izolovány jedna od druhé, což jim ztěžovalo organizovat se proti společnosti, která se k nim v lepším případě chovala lhostejně, v horším jako k sexuálním otrokyním a služkám.

První ženy dorazily do Jamestownu v roce 1619, tedy ve stejném roce jako první černí otroci. Záznam o jejich příjezdu je označuje za „příjemné osoby, mladé a nezkažené... prodávané s vlastním souhlasem osadníkům za manželky.“ Tyto služky byly často bičovány a nuceny spát na podlaze přikryté pouhým prostěradlem.

V roce 1756 napsala služebná jménem Elizabeth Sprigsová svému otci do Anglie dopis, v němž popsala toto špatné zacházení a prohlásila, že obyvatelé Ameriky trpí způsoby, které by pro něj byly zcela nemyslitelné.

Přibližně v té době se rozšířila populární kapesní knížka s názvem Advice to a Daughter. Vysvětlovala, že ženy by měly být poddajné a že by měly muže „obměkčovat“ a „bavit“.

Přesto všechno došlo po revoluci k některým pozitivním změnám – i když trvalo dlouho, než byly uznány.

Například mezi lety 1760 a 1840 se zdvojnásobila gramotnost žen na přibližně 80 %. V roce 1840, po zhruba 50 letech práce žen v textilních továrnách v Nové Anglii, zahájily dělnice stávku a požadovaly lepší podmínky a reformu zdravotní péče. A byly to právě ženy, které patřily k nejsilnějším hlasům raného hnutí proti otroctví.

Vezměme si například sjezd World Anti-Slavery Society Convention v roce 1840, kde se Elizabeth Cady Stantonová setkala s Lucretií Mottovou. Tyto dvě ženy pak v témže roce uspořádaly první Women's Rights Convention, která je do obecně považována za počátek hnutí za práva žen ve Spojených státech. Jejich odkaz byl brzy pevně zakotven, protože tato první akce vedla k podobným sjezdům v následujících letech.